3.04.2017

KRVAVÁ SVATBA - ohlasy z tisku

MUŽI UMÍRAJÍ A ŽENY S TÍM MUSÍ ŽÍT
Hrát si v Čechách na španělský temperament v duchu flamenca nese vždy riziko parodie. Inscenační tým na to s trochou ironie hned zpočátku rezignoval a inspiraci hledal jinde. Našel ji v baladickém moravském folklóru s jeho temnými a vášnivými tóny, v němž figurují stejné pojmy láska, život, smrt. Duo SKUTR v Lorcovi vsadilo na kontrast mužského a ženského světa s jeho odlišným vztahem k životu: muži umírají ve věčných soubojích a ženy mají jen zlomek času na to, naplnit jimi svůj život. A pak už jen přežívají, žárlivě opatrujíce jejich hroby a čest.

Základem inscenace je nepopisné scénografické uchopení jeviště pražského Stavovského divadla, které funguje jako teatrum mundi… (…)

Ze stejných principů vychází i nepopisné pohybové ztvárnění archetypálních obřadů souboje, svatby, milování i smrti. Podíl pohybu je značný a inscenace je víc hudební baladou než klasickou činohrou. (…)

Krvavá svatba je kolektivní inscenací, v níž postavy splývají v jednotnou masu, ty ženské (s výjimkou Matky Taťjany Medvecké) až k vzájemné zaměnitelnosti. Platí to o Nevěstě (Pavlína Štorková) s Leonardovou ženou (Tereza Vilišová), stejně jako o Ženichovi (Patrik Děrgel) a jeho soku Leonardovi (Filip Kaňkovský). Nepřehlédnutelnou archetypální postavu Luny s obří mantilou a přísně znějícím hlasem vytváří Soňa Červená.

Krvavá svatba je v kontextu činoherní tvorby (nejen) Národního divadla výjimečným počinem, který Lorcu přibližuje dnešním divákům působivým scénickým obrazem.

Radmila Hrdinová, Právo, 18.3.2017


POHLEDNÁ SVATBA
Svět Lorkovy hry se inspiruje životem andaluského venkova. Vše se tu naplňuje neúprosně, ve starozákonní jednoduchosti. Příběh matky, která přichází o posledního syna, a nevěsty, která ho v den svatby opouští s jiným, je předurčen od prvních vět textu. (…)

V Krvavé svatbě má každé slovo váhu, za činy se platí životem. Přímočaré dialogy prostupují silné obrazy, jejichž symbolika je svázaná s přírodou, každodenní venkovskou zkušeností a tradicí. (…)

Pohled na jeviště je od začátku okouzlující: působivě nasvícená „biblická" krajina Jakuba Kopeckého se stromečky růží a oliv v květináčích, brilantní kostýmy Simony Rybákové, v nichž se prolíná tradiční španělská silueta a barevnost se současností, zvuk kytary a zpěv, choreografie žen s pletacími jehlicemi, „spřádání" klubek osudu… (…)

Herecká souhra, pro tento typ inscenace nezbytná, bez výhrad klape, všichni herci se dobře hýbou, zpívají, cítí rytmus. Postupně se ocitneme v domě nevěsty vymezeném čistým bílým obdélníkem nebo ve stodole se zemědělskými stroji a cirkulárkou. Ke slunečním paprskům přibude působivá zrcadlová luna.

Ocitáme se v universu, kde na pozadí kolektivního vědomí vystupují individuální příběhy. Taťjana Medvecká vtiskla Matce přitažlivou, temperamentní ženskost, která paradoxně umocňuje tragiku postavy. Velmi uvěřitelná je temná, smrtící vášeň Nevěsty a Leonarda v interpretaci Pavlíny Štorkové a Filipa Kaňkovského. Divnou, ale emocionálně silnou figuru nevěstina otce vytvořil David Prachař. Nepřehlédnutelná a obdivuhodná je devadesátiletá Soňa Červená v roli Luny/Mrtvé matky, která rtěnkou nekompromisně označuje křížem na hrudi budoucí mrtvé. (…)

Marie Reslová, Hospodářské noviny, 20.3.2017

Autor: Radmila Hrdinová (Právo), Marie Reslová, (Hospodářské noviny), Foto: Martin Špelda