3.04.2017

Ve víru barev, životních půvabů i tragédií

Australská literatura se v našich končinách netěší velkému zájmu, a to ani v divadle. O to větší pozornost vyvolá inscenace australského textu na naší první scéně, obzvlášť když autorem je oceňovaný mladý spisovatel.

Styl Finegana Kruckemeyera, s jehož dílem se české publikum setkalo poprvé, je označován za magický realismus a jeho hra Na moři, zírám nahoru obsahuje výraznou dávku absurdity i pohádkové hravosti. Pět postav se potkává na jevišti, na kterém neplatí pravidla času či prostoru. Každou chvíli se ocitají na jiných kontinentech, jejich duše létají celým světem a jejich vztahy balancují mezi náhodnými setkáními a osudovými shledáními.

Postavy si občas povídají společně, občas samy se sebou a občas s fiktivními postavami. Utápějí se ve vzpomínkách, žijí naplno současnost a vyhlížejí budoucnost. Jejich světy jsou fantaskní a jejich repliky se navzájem proplétají. Vzniká tak magický proud myšlenek a slov, v němž jiskří kouzlo každodennosti a radosti i strasti obyčejných lidí.

Postavy spojuje výrazná charakteristika – outsiderství. Všichni jsou podivíni, kteří si jenom stěží hledají své místo, byť jejich vnitřní světy jsou nesmírně bohaté. Mladí milenci Caleb (Jiří Suchý z Tábora) a Sylvie (Magdaléna Borová) představují nejryzejší formu lásky, která působí stejně tak dojemně jako naivně. Právě Jiří Suchý z Tábora vytvořil nejvýraznější herecký výkon díky naivitě, která diváka upřímně pobaví, ale není natolik karikující, že by znevážila strasti a odhodlání postavy. Naproti tomu Noah (Petr Vaněk) představuje až zarputilý souboj se sebou – utápí se ve vzpomínkách na svou mrtvou manželku a vyrovnání se s její smrtí (alespoň ze začátku) odmítá. Emma (Lucie Polišenská) se v domnění, že je prokletá, vzdává společnosti a volí si samotářský život na rybářské lodi. Poslední z pětice, Elise (Lucie Štěpánková), naopak řeší celkem konkrétní, až banální dilema – lásku k dvěma mužům.

V režii Štěpána Pácla a dramaturgii Marty Ljubkové se tyto příběhy stávají metaforami kontrastů lidského světa, obzvláště pak toho racionálního a iracionálního. Snovou a lehkovážnou atmosféru střídají konkrétní tragédie postav. Páclovi se povedlo udržet harmonický balanc mezi těmito dvěma póly, byť zpočátku může inscenace působit poměrně zmatečně.

S ohledem na žánr se inscenace neobejde bez stylizace a s tím spojené muzikality. Herci si často notují legrační písničky a brnkají u toho na barevných ukulelích. Mnohé ze scén jsou doprovázeny pohybovými vstupy (pohybová spolupráce Lucia Kašiarová), díky čemuž se zachovává potřebná dynamika. Stejně tak kostýmy Daniely Klimešové zrcadlí dětskou hravost a pestrost.

Scéna Pavly Kamanové je mírně polopatistická, ale výrazná. Na horizontu scény vidíme řadu praček a židlí evokující čekárnu. Nacházíme se tedy v prádelně – byť to s ohledem na text není nijak významná skutečnost, podtrhuje prostředí momenty náhodných a prchavých setkání, ale i neustálý vír myšlenek, které jako by se zmítaly v bubnech praček. Za pozornost ze všeho nejvíc stojí centrální prvek – obrovská černá díra v jevišti neboli jakýsi trychtýř v podlaze, který se až hrozivě rozevírá a symbolicky i fyzicky pohlcuje postupně vše, co se na jevišti nachází, včetně herců.

Nekonečný proud myšlenek, neustále se měnící vztahy, prchavé situace i atmosféry v kombinaci s rotujícími bubny praček a černou dírou vytvářejí dojem neuchopitelnosti světa, jak to dokáže jenom magický realismus. Byť tento žánr (obzvlášť v dnešních variacích) může často zavánět kýčem a pseudointelektuálním filosofováním o ničem a o všem, ve hře ani v inscenaci se naštěstí nesetkáváme s žádným morálním imperativem, a dokonce ani jasně formulovanou pointou. Divák se tak může nechat unášet kouzlem střípků ze života obyčejných lidí s neobyčejnými osudy, a když od inscenace nebude nic víc očekávat, bude to příjemná jízda.

Autor: Tatiana Brederová, Divadelní noviny, Foto: Petr Neubert