12.01.2017

Pýcha a předsudek v Národním

Pýcha a předsudek, kultovní román Jane Austenové, a pro většinu mladých především filmová nebo seriálová verze románu… Na scénu se adaptace románu s něžně humorným nadhledem jen tak neodváží (u nás se objevila až dosud pouze jednou – před pár lety ji realizoval v Ostravě Radovan Lipus). Myslíte si snad, že téma už dnes není aktuální? Pět dcer na krku, to by ani dnes nebyl pro rodinu žádný med. A pokud by vám snad nepřipadalo aktuální téma hledání spolehlivého celoživotního partnera, co dodat? Snad jen to životní tempo a společenská kritéria se změnila. Život ve viktoriánské Anglii mimo hlavní město, navíc podřízený přísným pravidlům a striktně rozdělené společnosti, mnoho rozptýlení nenabízel. Čas se táhl zvolna, a jen pod povrchem bublala horečná činnost soustředěná na hledání ženichů a nejrůznější intriky. Tak snadno se podléhalo iluzím, předsudkům, a prvním dojmům. Není tedy náhodou, že první verze Jane Austenové se jmenovala První dojmy a že na konfrontaci snů a reality postavila autorka svůj příběh.

Daniel Špinar jako dramatizátor z románu dokázal vytáhnout veškeré důležité motivy, takže příběh není o nic ochuzen, naopak – zazní tu i hlášky, a zůstává zachována hravost, humor a lehkost. Příkladem může být závěrečný dialog Elisabeth a Darcyho (Kdy ses do mě vlastně zamiloval?/ Jak to myslíš?/ Když už jsi to jednou pocítil, dovedu pochopit, že jsi v tom krásně pokračoval, ale co to poprvé vyvolalo?/ Nevím. Byl jsem v tom až po uši, než jsem si vůbec uvědomil, že jsem začal…)

Podobně jako text jsou s nadhledem a hravostí pojaty i ostatní složky. Scéna Lucie Škandíkové v první části ukazuje průřez rodinným domem, vytapetovaném květinkovým vzorem (ten se v různých velikostech variuje v šatech jednotlivých dívek – autorkou kostýmů je Linda Boráros), kterému vévodí obrovský gauč. Na ten se vejde celá rozsáhlá rodina (tak jako u Simpsonových, akorát ta televize schází). Je tu také místo ve výklenku mezi knihami, kam je třeba vyšplhat. To má ovšem ve zvyku jen oblíbená dcerka pana Benneta Elisabeth, pro kterou je snění nad knihou přirozenou obranou soukromí, podobně jako pro tatínka. V popředí v orchestřišti, kde chybí muzikanti, vznikl prostor pro vnitřní svět postav. Odtud vyplouvají Darcyho lodičky složené z notového papíru jako odvážní mořeplavci ohledávající pocitový terén, zde se hromadí trosky Bennetovic světa, když vše vypadá beznadějně, sem padají nejrůznější citová zklamání a vyznání. V druhé části jsme společně s hrdiny konfrontováni s velkým světem ozářeným křišťálovými lustry, v němž se postavy tak trochu ztrácí, a cítí se tu nepatřičně. Aby bylo člověka slyšet, a zároveň se nestyděl, schovává se za mikrofonem. Jako memento setrvává na stěně načmáraný vzdorný výkřik Darcy nikdy!, aby nakonec Elisabeth usvědčil z omylu, z něhož se vykoupí až společnou plavbou s Darcym na vratké lodičce snů…

Od první scény, kdy se prostor zaplní všemi postavami děje, si uvědomujeme, pod jak silným dozorem ostatních je každý z nich. Jako by je někdo nejen pozoroval, ale doslova očichával ze všech stran. Je jednodušší a bezpečnější být nenápadný či okázale lhostejný. A tak se skeptický, po anglicku rezervovaný pan Bennet Davida Prachaře po celou dobu skrývá za knihou, i když z jeho poznámek je jasné, že o všem ví. Paní Bennetová Lucie Juřičkové je jako matka i manželka nesnesitelná ve své slepičí hysterii (motiv slepice rozvíjí scény příchodu nápadníků, kdy vytváří společně s dcerami štěbetající hejno, pobíhající zmateně sem a tam). Když si ovšem odmyslíme pár vrásek a let, pochopíme, čím mohla rozvážného Benneta někdejší blonďatá kráska zaujmout. Ostatně, jeho dcery jsou stejně půvabné a nesnesitelné jako jeho žena, pouze mladší… Půvabná Jane Jany Strykové je tak trochu buchta s naivně optimistickými názory, Elisabeth Magdaleny Borové zas až příliš vzdorná a emancipovaná na dobu plnou svazujících pravidel. A co teprve autistická „neprovdatelná“ Mary Lucie Valenové, která za celou dobu pronese jen jedno šokující „My God!“ a k dovršení všeho dvojčata, upištěné praštěné povrchní puberťačky. Škálu různorodých podob ženství zajímavě doplňují i další postavy - pragmatická odevzdaná Charlotta Marie Štípkové, svérázná dáma velkého světa, londýnská teta Evy Salzmannové, sebezhlíživá arogantní hraběnka Ivy Janžurové či Darcyho nafrněná sestra Carolyne Kateřiny Winterové. Do tohoto panoptika dobře zapadá nesnesitelně přemoudřelý, komický pan Collins Filipa Rajmonta. A pak jsou tu oni vytoužení idolové zvenčí, ať už v důstojnických uniformách či v obleku. Image hovoří - a dívky se tak rády nechají omámit okouzlujícím nezodpovědným playboyem Wighamem Patrika Děrgela či plaše neobratným Bingleyem Jiřího Suchého z Tábora. Mezi nimi ovšem pan Darcy Pavla Baťka s dekadentní blond loknou a podmračeným zarputilým pohledem musí o pozornost Elisabeth i diváků nenápadně bojovat. Časem zjistíme, že právě on je nejen šedou eminencí v pozadí všeho, ale že rozhodně má něco do sebe jako chlap s tajemstvím...

Na scéně Národního divadla se podařilo vybudovat svět, ve kterém všechno přirozeně do sebe zapadá, jako kamínky do mozaiky. Ale je to svět ambivalentní, křehký a zranitelný, kde jakékoliv dosažené vítězství je zároveň pastí. Této křehké rovnováhy je dosahováno nejen hravostí a nadhledem, s nímž se herci ujímají svých postav, ale i dalšími prvky, ať je to nenásilná taneční choreografie Petry Parvoničové či hudba Jiřího Hájka. Esence reality a zároveň výrazné divadelnosti se mísí v sympatickou směs, takže se
Pýcha a předsudek v Národním divadle může pro diváky stát nejen zajímavým, ale i emočně silným zážitkem, aniž by byli ochuzeni o humor a nadsázku.

Autor: Jana Soprová, Scéna.cz, Foto: Patrik Borecký