8.01.2017

Spalovač mrtvol ve Stavovském divadle

Inscenace Spalovače mrtvol, i díky prvnímu hostování režiséra Jana Mikuláška na naší první scéně, byla netrpělivě očekávána. Bylo od počátku jasné, že se známým filmem 60. let se sugestivně slizkým Rudolfem Hrušínským v hlavní roli bude mít pramálo společného. Už jen proto, že divadelní poetika nabízí úplně jiné výrazové možnosti než film, a kromě toho - doba se podstatně změnila.

Kdo vyznává poetiku Jana Mikuláška a jeho stálých spolupracovníků, scénickým pojetím až tak překvapen nebyl. Jan Mikulášek vytvořil vlastní adaptaci Fuksova románu společně s dramaturgyní Martou Ljubkovou, o scénografii a kostýmy se postaral Marek Cpin.

V textu dominují promluvy pana Kopfrkingla, které tvoří výraznou část příběhu, zatímco jeho rodina - manželka a děti - většinou mlčí, nebo se omezují jen na pár frází. Protihráčem Kopfrkingla je Willy, mefistofelský svůdce, samolibý, chlípný člen NSDAP, který připomíná příteli jeho německý původ, a možnosti, které by mu to mohlo poskytnout. Kromě ústřední postavy Kopfrkingla, kterého hraje germánsky vysoký a blonďatý Martin Pechlát, ostatní herci a herečky proplouvají v tanečním rytmu z role do role, a kromě konkrétních postav se stávají také součástí komparsu.

Vše se odehrává ve velkorysé nové architektuře nákupního centra ze skla, oceli a zrcadel. Na začátku jsme konfrontováni s davem anonymních masek nakupujících, kteří ozbrojeni papírovými nákupními taškami symbolicky zápolí o své místo na slunci. Z veřejného prostoru je možno se uchýlit do privátní oblasti - totiž proskleného prostoru v pozadí, který je střídavě toaletou, salonkem pro rauty či pokojem Kopfrkinglovým. S ním sousedí další prostor, který symbolizuje spalovací komoru krematoria, ale zároveň se stává jakousi vizí záhrobí, romanticky ponurým lesem. Scéna je tedy zosobněním chrámu konzumu, v němž se prolíná život a smrt. Je tu cítit patetická pýcha prostoru, který je zároveň přitažlivý a fascinující, ale i odtažitě neosobní a děsivý. K designovým artefaktům scény pak scénograf přidává neadekvátní absurdní rekvizity, oprátku, plynové masky, obrovskou naddimenzovanou sekyru, umělý vánoční stromeček či hromadu papírových tašek.

V tomto místě na pomezí reality a snu (ať děsivého nebo nádherného) se pohybuje šťastná a spokojená rodina Kopfrkinglových, vedená tatínkem, který má všechny rád a postará se o ně… Tatínek je usměvavý, hodný, a pro rodinu dělá všechno. V průběhu děje se vizuálně nemění, nestává se z něj zrůda. To jen my, diváci, nejsme ochotni přijmout jeho argumenty, postupný vývoj, kdy ve jménu blaha rodiny stoupá na žebříčku karierním i finančním, až nakonec usoudí, že pro jeho blízké bude nejlepší, když je kvalitně zlikviduje… Martin Pechlát hraje Kopfrkingla s usměvavou samozřejmostí, a vývoj jeho postavy je nenápadný a vlastně logický. Jeho rodina – reprezentativní, stále upravená a profesionálně šťastná manželka Lakmé Pavly Beretové je svému muži zcela oddána. Do nekonečna opakuje jeho mantru úspěšné rodiny "Máme krásný velký byt!", a to i ve chvíli, kdy už tuší svůj neodvratný konec. Lucie Polišenská a Radúz Mácha děti neparodují, vytvářejí jejich postavy v kombinací přirozené neposednosti a naučené poslušnosti. Expresivněji a více karikaturně působí další postavy děje. Ať už je to Willy Vladimíra Javorského, či Erna Kláry Sedláčkové-Oltové.

Připomeňme ještě jeden důležitý symbol, táhnoucí se inscenací jako červená nit. Na obrazovkách tu od počátku běží různé záběry z říše zvířat, mezi nimiž dominuje filmová smyčka, v níž tygr trhá na krvavé kusy dosud žijící zebru. Jistě není náhodou, že se na scéně v hromadných scénách objevují v lidském chování náznaky stále agresivnějších zvířecích instinktů.

Příběh Spalovače mrtvol na scéně Stavovského divadla, i když na první pohled nepůsobí tak hororovitě jako v černobílém filmu Juraje Herze, názorně ukazuje nebezpečí, která jsou aktuální v každé době. Takový malý fašismus totiž může vznikat v jakékoli politické situaci – stačí k tomu vidina společenského vzestupu, touha po materiálních statcích, špetka rasismu i tvrdošíjné udržování iluze, že vše, co dělám já, je jediné správné. V tom je nenápadná fašizace pana Kopfrkingla aktuální i dnes.

Autor: Jana Soprová, Scena.cz, Foto: Petr Neubert