7.11.2012

Divadlo je věc předem domluvená, říká Václav Postránecký

Molièrova hra Pán z Prasečkova nepatří mezi tituly nejznámější, ale rozhodně je v ní mnoho aktuálních motivů – intriky, lsti, pomluvy, mladí vedle starých, finance, láska, ale i určitá krutost zamilovaných při jejich cestě. Titulní roli, antihrdinu, který vzbuzuje svou nadutostí posměch, ale vlastně i lítost, hraje VÁCLAV POSTRÁNECKÝ. Před rozhovorem absolvoval dvouhodinové líčení a fotografování na plakát inscenace, kdy ve víceméně nehybné póze nabídl objektivu nesčetnými výrazy své tváře snad všechny nuance „pánovy“ duše.

Jak jsem sledovala celé fotografování, uvědomila jsem si, že je možná pro herce horší strávit nehnutě dvě hodiny v plné palbě reflektoru, objektivu a blesků než hrát naplno na jevišti.

To je pravda,je to strašně namáhavé a únavné. Hrát je lehčí.

A že jste toho už zahrál. Víte, kolik máte na kontě titulů?

To nevím.

Sto osmdesát jeden titul ve filmografii, deset dokumentů, třicet jeden televizní pořad a šedesát sedm rolí jen v Národním divadle.

Prokristapána!

Tak k vaší šedesáté osmé roli. Když Molière psal tuto hru, tedy v době Ludvíka XIV., bylo zvykem, že nejen král, ale i mnozí dvořané v divadle sami účinkovali. Dovedete si představit naše politiky, kdyby stáli na scéně a skutečně hráli?

Je to škoda, že se o to v divadle nepokoušejí, protože jejich výkony by byly jistě lepší než naše. Ale já si myslím, že divadlo našich politiků souvisí s celkovým stavem v této zemi. Rakousko je dokonce ještě menší země než my, Rakušané to také nemají jednoduché, mají politické problémy, ale na jedné věci se shodnou – všechno, co se dělá, musí pomáhat celé zemi. Hlavně se shodnou na tom, co je kultura. A to je disciplína, která u nás naprosto atrofovala. Kultura by měla být všeobecně považovaná za něco, co souvisí s hygienou. Ono to opravdu hluboce souvisí. Ovšem nikoliv jen v tom směru, že se ráno udělá přes zuby „šmrnc šmrnc“ a dá se do podpaždí ruská sprcha, ono je to složitější. Kultura je především zájem o to, jestli neobtěžuji lidi kolem sebe. Jestli jsem snesitelný, jestli mě vůbec někdo potřebuje a ochota vzdělat se v tom smyslu.

Kdybyste se setkal s Molièrem – by bylo pro něho třeba zajímavé vidět, kam se dneska posunulo herectví? Naučili byste se od sebe něco?

Tak překvapený by rozhodně byl, protože i já jsem překvapený, kam se posunulo herectví jenom během mého života, a to jsem u divadla pouhých dvaapadesát let. Ale já si myslím, že učit nejde nic. Člověk v podstatě všechno nejlíp ví, když je mladý. Má jenom problém to realizovat. A postupem času, když to vypadá, jako že zraje, tak si vlastně jen osvojuje schopnost představy realizovat. Paradoxně nejšťastnější jsou ty momenty, kdy do poslední chvíle nevíte, hledáte. Tato oscilace, to je to nejdráždivější i pro diváka, protože toto nejvíc vidí, může projevit empatii s hercem, zapojit se. Pod každým slovem si přece každý z nás představuje něco maličko jiného. Nenajdete dva lidi, kteří by pod pojmem chleba vnímali totéž, jakkoliv jsou přesvědčeni, že v tom nemůže být žádná mýlka. Je to vždycky maličko jinak. Zaplať pánbůh, to je záměr univerza, že je všechno v našem vnímání maličko odlišné.

Kdybyste mohl pana Molièra požádat o hru, jakou vlastnost byste mu dal napospas?

Vůbec bych si ze své pozice takhle nedovolil s Molièrem mluvit. Víte, jeho tvorba probíhala trochu jinak. Tím, že měl blízko ke králi a že to byl velmi bystrý člověk, tak velice rychle vycítil, k čemu král inklinuje, co má rád a čemu se vyhýbá. A u dvora se odehrávala spousta věcí. Molière z toho všeho dokázal stvořit něco, co bylo pro Ludvíka zajímavé tím, že mohl být jako král zasvěcenější než ostatní. A to ho povyšovalo a stvrzovalo jeho výjimečnost. A zrovna Pán z Prasečkova je složen z estrádních výstupů, které jsou všechny komické. Mezi nimi je řada řekněme hereckých disciplín té doby. Třeba oblíbené pozdravování příbuzných někoho, koho jsme v životě neviděli a ty příbuzné také ne. Přesvědčování člověka, že jeho rodinu známe. A tenkrát, aby to bylo ještě zajímavější, to hráli o osobách, které všichni u dvora znali. V podstatě to celé byla služba králi – za prvé se mu dostávalo informací, které se k němu jinou cestou dostat ani nemohly, a za druhé se mu nabídlo i to, co za tím všechno mohlo být. V podstatě to byl Molièrův dialog s králem. Ale král a dvůr, to byl jenom jeden z inspiračních zdrojů, protože tím druhým byli obyčejní lidé. Také nejpropracovanější jsou jeho sluhovské figury, nejmoudřejší, nejzajímavější a vědí si vždy rady. Bohužel Molière nenapsal žádnou velkou ženskou roli. Buďto se v ženách moc nevyznal, nebo se v nich naopak vyznal až až a nechtěl to ventilovat.

Za Molièra se hrály některé hry až 13 hodin. Jak to mohli vydržet?

Takový Měšťák šlechticem vznikl za deset dnů a hrálo se původně (ještě jako opera a balet) několik hodin. Molièrův soubor jel víceméně na turné do Versailles nebo do Tuileries, tam bylo o ně postaráno, nic jiného od rána do večera nedělali, než se připravovali na to jedno jediné vystoupení. Ale nebyla to žádná pohodička. Existuje jedna jeho hra, Versailleské improvizace, kde si soubor stěžuje, jak je to hrozné být u Molièra, co je to za peklo. Využíval jejich schopnost obětovat síly pro potřeby kolektivu a také umění herecké improvizace.

Dobře, to jsme mluvili o hercích, ti vydrží všechno. Ale jak to vydrželi diváci?

Služebnictvo přinášelo pití, jídlo, diváci během hry běžně konzumovali, odskočili si, prošli se. Nebo dokonce řekli: „Tohle dejte ještě jednou!“ Tak herci to zahráli ještě jednou. V podstatě to byl den strávený v této komunitě. Divadlo je věc vždy předem domluvená, kdy jedná část společnosti hraje a druhá tomu jako věří. A ta druhá část se tady ještě nechávala překvapovat, na čem pěkném, zajímavém, půvabném nebo strhujícím se zase ti první teď domluvili.

Pán z Prasečkova je komedie-balet. Jak jste na tom s tancem vy? Budete také v inscenaci tančit?

Myslím, že legendární válečný beznohý hrdina Meresjev tančil lépe, než jsem já v tuto chvíli schopen. Nicméně stejně jako on se do toho pustím!

Vaše paní byla výbornou baletkou. Budete to s ní konzultovat?

Ví, čeho jsem dnes schopen. Mám nějakou váhu, což by nemuselo být důležité – třeba Honza Libíček taky měl přes metrák, a byl neobyčejně pohybově disponovaný. Jednu dobu jsem byl dokonce považován za nejlépe pohybově vybaveného herce v téhle zemi, ale dneska je tomu už trochu jinak. Bude mi sedmdesát, plus ta váha – to asi není dobré východisko pro balet.

Pán z Prasečkova se stává obětí pseudolékařů. Věříte vy lékařům?

Mám mezi nimi řadu kamarádů, velkých přátel, takže těm věřím. O samotné medicíně si myslím to, co si myslí i moji přátelé lékaři – nejlepším lékařem je každý člověk sám sobě. Dokud vy sami se nevyléčíte, tak žádný lékař proti vaší vůli vás vyléčit nemůže. Ale s vaší vůlí vás může vyléčit i nelékař.

A věříte advokátům?

Advokátům zásadně věřím jenom to, co je pro mě výhodné.

Ludvík XIV. byl vlastně mecenáš umění, ale měl z umění na svém dvoře i určitý užitek, jak už jste se zmínil. Máme v divadle Mecenášský klub s heslem: „Mecenášství není stavem peněženky, ale stavem ducha“. Je to tak?

Ano. Dnešní naši mecenáši si jsou vědomi toho, že poměry v téhle zemi a postoje vůči každému divadlu jsou velmi nespravedlivé a jsou bezútěšné. Víte, tahle země si snad pomalu už ani nezaslouží výsostné umění. Přitom je to pořád umění na skutečně mimořádné úrovni. Ovšem za nejnižší ceny v Evropě. Ani v Moldávii se neplatí umělcům méně než v České republice. Pohnutky lidí v Mecenášském klubu jsou určitě u každého trochu jiné, ale rozhodně to jsou lidé, kteří by do divadla chodili v každé době a kultuře by vždy fandili.

Děkuji za rozhovor
Dana Flídrová



Autor: Dana Flídrová, Foto: Štěpánka Stein + Sálim Issa