8.09.2015

V RYTMU SWINGU BUŠÍ SRDCE MÉ

V roce 1980 vyšly v kanadském exilovém nakladatelství manželů Škvoreckých paměti Jiřího Traxlera Já nic, já muzikant, v roce 2008 pak nová kniha s názvem Já nic, já muzikant … na penzi. Nejsou jen svědectvím o mimořádné osobnosti pamětníka a „nejlepší memoárovou literaturou“, jak o knize psal Škvorecký. Je to také svědectví o střetnutí svobodného ducha jazzu-swingu se dvěma totalitními režimy, svědectví o nerovném souboji lidské svobodomyslnosti vyjádřené hudbou s tendencí spoutat člověka a ovládnout jeho mysl i činy.

Režisér, herec, zpěvák a dirigent Ondřej Havelka se ve své adaptaci soustředí na dobu zlomu, dobu mezi nacismem a komunismem. Protože se sám věnuje hudební rekonstrukci swingu, jde o revue, která téma pojme nejen slovem, ale i hudbou a zpěvem. Jde o výjimečný projekt zobrazující pohnuté dějiny státu s názvem Československo z originálního úhlu pohledu originálním způsobem.

Pocta Jiřímu Traxlerovi
Jiří byl osobnost, které jsme chtěli vzdát hold. Ondřej Havelka přišel s nápadem udělat z filmového příběhu i divadelní představení. Máme rádi mísení reality s groteskností, fikcí a s živou muzikou. Příběh není důsledným životopisem, ale mnohé epizody z knížky se staly inspirací a záminkou k rozehrání. Stejně tak postavy. Zachovali jsme Jiřího jméno, i jméno velkého kapelníka, zpěváka a vydavatele, elegána R. A. Dvorského. Jsou příznačná pro dobu, která měla velmi specifický charakter. Stáli jsme však před nelehkou úlohou – všechno nám připadalo něčím cenné, vtipné a nesmírně důležité pro to, co chceme vyjádřit, oživit dnešku. Délka divadelního představení nám však omezila pole a volbu.

Titul pochází z verše v jedné jeho písni. V hlavní roli je i živý orchestr Melody Makers. Ondřej ho vede k důslednému zachovávání interpretační techniky a výrazu 30. a 40. let. Jeho zvuk je živou připomínkou cítění a životního stylu těch časů, nepoznamenaných socialismem. Byli to vlastně jiní Češi. Měli jiného tvůrčího ducha, bez stínu ideologie, jiné společenské chování, jiná životní kritéria – byť z dnešního pohledu se nám jeví jako přímočará a naivní. Ale je to důležitá ingredience, pocitová zpráva, „roztok“ představení.

Bylo těžké vybírat z Jiřího barvité a místy i dramatické životní pouti. Ale období deseti let od roku 1939 od příchodu Němců a jejich okupace, jejich porážky a svobody do roku 1948, kdy uchopili moc komunisté, bylo jednoznačně nejsilnější. Bylo vnějším hybatelem lidských osudů. Jiří se rozhodl uprchnout, stejně jako tisíce spoluobčanů. Je to klíčové desetiletí v naší historii 20. století, představuje časy, jež zásadně zamávaly se životem všech.

Swing byl solí v očích vůdců, zněl úplně mimo německé a sovětské plány k ovládnutí Evropy. Jako by bezděky sehrál důležitou roli v nadějích a rozhodnutích lidí. A je to dobré pozadí pro příběh muzikantů: oba režimy je hojně využívaly pro udržování dobré nálady československého dělnictva, pracujícího pro jejich rozkvět.

Hudební tok i groteskní a „poetické“ momenty, místy i realisticky zabarvené, chtějí vážené obecenstvo potěšit. Bez spekulací a skrytých nabádání.

A chtějí se s nimi podělit i o radost, že tento příběh přinesl něco nového i pro historickou budovu Národního divadla. Vedle slovutných oper, pro něž hlavně byla budova koncipována, se poprvé v tomto posvátném prostoru ponese fascinující zvuk jiné hudební klasiky našich i světových dějin – swingu. To by Jiří asi nečekal, něco takového.

Autor: Martin Vačkář, Foto: Pavel Nesvadba