28.06.2013

Pro příští sezonu připravujeme

V příští divadelní sezoně pro Vás připravujeme nový dramaturgický plán.

František Ferdinand Šamberk / David Drábek
JEDENÁCTÉ PŘIKÁZÁNÍ
Režie: David Drábek
Dramaturgie: Iva Klestilová
Premiéra: 21. listopadu 2013 ve Stavovském divadle
„Nezapřeš ženy své!“ I tak by se mohla jmenovat nejhranější Šamberkova komedie o zapřisáhlých starých mládencích. Právě zapření vlastní manželky jednoho ze čtyř přátel, který se bojí ostatním přiznat, že porušil sázku a oženil se, je základní zápletkou hry. K odhalení pravdy přispěje ženskou lstí a intrikami samozřejmě ona zapřená manželka. Staromládenecký spolek je rozpuštěn. A zdá se, že v pravý čas, protože po staromládenectví už nikdo z nich netouží.
František Ferdinand Šamberk měl velký cit pro komediální situace a hra je mimořádnou hereckou příležitostí nejen pro čtyři mužské představitele „starých mládenců“, ale i pro ostatní postavy. Režisérem a autorem výrazné autorské úpravy je David Drábek, jehož dramatický a režijní styl se vyznačuje mimořádnou ostrostí na hranici grotesky. Ve svých inscenacích se často opírá o herecké improvizace. Jedenácté přikázání se objeví na repertoáru činohry Národního divadla po rovných osmdesáti letech a bude uvedeno ve Stavovském divadle.


Josef Kajetán Tyl
STRAKONICKÝ DUDÁK aneb Hody divých žen
Režie: J. A. Pitínský
Dramaturgie: Daria Ullrichová
Premiéra: 5. prosince 2013 v Národním divadle

Nejslavnější hra českého klasika. Báchorka určená dospělým i dětem. V půvabné pohádce se prolínají reálné, typicky české postavy s tajemnou říší přírody, se světem nadpřirozených sil. Je to také národní mýtus, součást naší společné paměti – vypráví o našich kořenech. O tom, jak právě my vnímáme domov, přírodu a svět. Proto se právě této české hře jako jediné dostalo přídomku národní.
Dudák Švanda, nezná svou matku, nemá peníze, a tak si nemůže vzít Dorotku. Vydá se do světa. Očarované dudy mu přinesou úspěch, ale ne štěstí. Unikne vězení, vrátí se domů. Nenachází klid, propadá se na dno, jak by byl prokletý. Zachrání ho láska Dorotky.
Režie se ujal J. A. Pitínský, který s nebývalou fantazií již mnohokrát inscenoval tituly české klasiky.

Molière
TARTUFFE
Režie: Gábor Tompa
Dramaturgie: Martin Urban
Premiéra: 27. února 2014 ve Stavovském divadle

Klasická hra o pokrytci a manipulátorovi, který pod rouškou snahy o absolutní čistotu duše a charakteru dopouští se manipulací, násilí, podvodů. Tartuffe je hrou o pokrytectví, které baží po moci. Osud této hry, která přes svoji vážnost a hloubku poznání je přece jen komedií, byl spletitý a poznamenal celý následný autorův život. Tartuffovské téma je archetypální. Typy z této vzteklé komedie, zejména charakter titulního hrdiny, najdeme ve všech staletích a po celém světě. Pokrytectví deroucí se k moci a majetku. Zvrhlost, která se snaží manipulovat lidmi tak, aby se z nich stalo bezmocné snadno ovladatelné stádečko, a která se kryje cudností, čistotou úmyslů, skromností, je věčná. Molièrova břitká hra o těchto tématech vždy nachází odezvu a dokáže diváky zaujmout i vyburcovat z letargie.
Na jeviště ND se vrátí po mnoha letech a uzavře dobře průřez Molièrovou dramatikou. Od Dona Juana přes Pána z Prasečkova k nejživější a nejostřejší komedii, kterou Tartuffe nepochybně je.
Režisérem představení bude Gábor Tompa, s jehož prací jsme se seznámili na Nové scéně v inscenaci Nosorožec. Tompa je režisérem, který vytvořil pomalu větší počet inscenací v cizině než doma. A z jeho zahraničních režií opět největší počet tvoří inscenace vzniklé ve Francii. Pro Tartuffa je skvělým interpretem. V přímém kontaktu s frankofonní kulturou je stále. Současně s námi Tompu spojuje stejný nebo více méně podobný zážitek minulosti, podobný typ historické skutečnosti. Navíc je jeho výhodou nadhled člověka rozkročeného mezi různými evropskými kulturami. Inscenace Tartuffa v jeho režii slibuje neobvyklý zážitek.


Johanes Urzidil
KVARTÝR aneb POSLEDNÍ ZVONĚNÍ
Režie: David Jařab
Dramaturgie: Iva Klestilová
Premiéra: 13. března 2014 na Nové scéně

Johanes Urzidil (1896 – 1970) studoval v Praze germanistiku, slavistiku (ovládal češtinu) a dějiny umění. Byl přítelem F. Kafky a F. Werfela. V letech 1922 – 1933 působil jako tiskový rada německého velvyslanectví, oženil se s dcerou pražského rabína Gertrudou Thiebergerovou a roku 1939 emigroval do Anglie. Usadil se v USA a spolupracoval s Hlasem Ameriky.
Ústřední postavou Urzidilovi povídky „Poslední zvonění“ je služka, jejíž pány donutí nacisté uprchnout. Zanechají jí nejen byt a veškeré vybavení, ale i peníze. Náhlé a ničím nezasloužené štěstí najednou začne nabývat až hororových obrysů. Služka si do bytu nastěhuje svoji sestru, která jí se svým nacistickým milencem začne ničit život. A zatímco jsou z domu pozvolna odváděni židé, sestra si užívá peněz a cizího majetku. Tragické finále, kdy Služka svoji sestru zavraždí, je jen zoufalým pokusem člověka, který se snaží najít východisko z beznaděje.
Autorem adaptace a režisérem je divadelní a filmový režisér David Jařab, který byl jedním z režisérů a uměleckým šéfem Divadla Komedie.


1914
Režie: Robert Wilson
Dramaturgie: Marta Ljubková
Premiéra: 30. dubna 2014 ve Stavovském divadle

Osudy dobrého vojáka Švejka, klíčový román české literatury, ironický škleb nad válkou a její absurditou, se tvůrčím způsobem setkává s protiválečným opusem Karla Krause Poslední
chvíle lidstva. To vše se v rukách mága moderního divadla Roberta Wilsona mění v aktuální kabaret plný scénických obrazů, hudby a překvapivého humoru v podobenství nejen o roce 1914, ale hlavně o našem životě dnes, sto let po začátku hrozivé války, která ve skutečnosti odstartovala dvacáté století. Působivá inscenace o Evropě a jejích optimistech a pesimistech (za dozoru věčného Času) je unikátním projektem, v němž se – již podruhé – setká špička českého činoherního divadla se jmény určujícími směr divadla světového.


Hanoch Levin
LABOR OF LIFE (Strasti života)
Dramaturgie: Jan Tošovský
Premiéra: 29. května 2014 v Divadle Kolowrat

Dramatik a režisér Hanoch Levin (1943-1999) patří k nejvýznamnějším osobnostem nejen izraelského divadla, nýbrž veřejného života vůbec. Jeho provokativní politické kabarety a komedie v šedesátých a sedmdesátých letech vyvolávaly bouře nadšení i mohutný odpor náboženských a politických konzervativců a často se k nim byli nuceni vyjadřovat nejvyšší političtí představitelé; vrcholné hry z let osmdesátých a devadesátých naopak tvoří jádro domácí repertoárové „klasiky“. Tím spíše překvapuje, že na českých scénách po něm až dosud doslova neštěkl pes – Strasti života budou prvním uvedením Levinova textu v Česku. Hra byla napsána v roce 1981 a poprvé uvedena v roce 1989 v telavivské Habimě. Její děj je poměrně prostý: postarší muž se uprostřed noci vzbudí se zřetelným pocitem promarněného života. Rozhodne se opustit svou ženu a probudí ji, aby jí to řekl. Rozvine se palčivý dialog, plný proseb, vzájemných výhrůžek, výčitek a obviňování. Hádku přeruší nečekaná noční návštěva souseda, která oběma manželům připomene, co to znamená být doopravdy sám...
Hra nabízí zcela mimořádné herecké příležitosti pro tři starší herce. Je nelítostným, místy až hořce filosofickým zamyšlením nad marností veškerého lidského počínání – stejně jako nad nutností neustále této marnosti všemi prostředky čelit. Levin dosahuje s využitím minimalistických jazykových prostředků silné a poetické atmosféry a až hmatatelného, fyzicky tísnivého pocitu absurdna. Přesto hra nepostrádá humor, jakkoliv černý a drsný. Levinova česká premiéra tak slibuje výrazný, tematicky i formálně ojedinělý divadelní počin.

Karel a Josef Čapkovi
ZE ŽIVOTA HMYZU
Režie: Daniel Špinar
Dramaturgie: Jan Tošovský
Premiéra 5. června 2014 v Národním divadle

Představovat slavnou alegorickou moralitu bratrských pilířů české meziválečné kultury je asi zbytečné – málokdo nezná alespoň v obrysech příběh Tuláka, kterého omrzí lidé a rozhodne se na ně dívat jako na hmyz a pozoruje efemérní a povrchní život Motýlů, kořistnické a sobecké Chrobáky, Cvrčky a Lumky a nakonec bojovné a ve strašlivém životním tempu houfně hynoucí Mravence. Hra byla poprvé uvedena v roce 1922 hned na dvou scénách – v Národním divadle v Brně, kde měla světovou premiéru v režii Bohuše Stejskala, a o málo později i v ND v Praze, kde se jí ujal K. H. Hilar. Národní divadlo se od té doby k Životu hmyzu pravidelně vracelo – krátce po skončení druhé světové války, v roce 1946, ho zde režíroval Jindřich Honzl, v roce 1965 Miroslav Macháček, v roce 1990 Miroslav Krobot. Asi nejslavnější a dodnes vzpomínaná je Macháčkova inscenace ze šedesátých let ve scéně Josefa Svobody a s orchestrálním doprovodem pod vedením Karla Krautgartnera. Na repertoáru se udržela pět sezón a dočkala se bezmála dvou set repríz.
Pro první uvedení v novém tisíciletí byla režie svěřena Danielu Špinarovi, jednomu z nejvýraznějších talentů mladé režisérské generace, který v Národním divadle pracoval již vícekrát. Jedinečné divadelní vidění, silný důraz na formu a vizualitu a velká citlivost pro současný svět a společnost činí z Daniela Špinara ideálního interpreta slavného textu, který má zvláštní schopnost v každé době odrážet její rozpory a niterná pnutí.