11.03.2017

KRVAVÁ SVATBA: Svět je veliký a všichni se na něj vejdou

Na jedné zkoušce Krvavé svatby se režisér Martin Kukučka zeptal, jak vnímáme samotu postav příběhu. Jak ji – podle nás – prožívají a cítí … Nešlo o náhod- nou otázku. Téma samo- ty, opuštěnosti a hledání se samozřejmě prolínalo celou tvorbou Federika Garcíi Lorky. A vlastně i životem. Jistě – básník, levičák a homosexuál, ve třicátých letech minulého století ve Špa- nělsku dost třaskavá kombinace. Jeho pohnutý osud a zejména tragický konec by sám vydal na divadelní hru.

Federico García Lorca se narodil roku 1898 v malé obci Fuente Vaqueros a o pár let později se s rodiči a sourozenci přestěhoval do Granady. Po střední škole začal studovat filozofii, literaturu a práva, posléze pokračoval ve studiích v Madridu. Později pobýval v USA na Kolumbijské univerzitě, několik měsíců na Kubě, rok v Argentině, a nakonec se vrátil nazpět do Španělska.

Jeho tvorba byla ovlivněna nejen andaluským folklorem, ale i surrealismem. Právě kombinace avantgardních prvků s lidovou slovesností jižního Španělska je pro Garcíu Lorku typická. K jeho dramatickým vrcholům patří lidová romance Mariana Pinedová (1925), krátké hry Publikum (1933) či Neprovdaná paní Rosita neboli Mluva květů (1935) a dramata Krvavá svatba (1933), Yerma (česky i Pláňka, 1934) a Dům Bernardy Alby (1936). Inspirací mu byl i vztah k Salvadoru Dalímu, Federikově fatální životní lásce (šlo zřejmě o poněkud „jednostranný“ vztah, o čemž svědčí také jejich vzájemná korespondence).

Když byla 11. července 1936 vyhlášena fašistická revoluce, rozhodl se Federico z Madridu okamžitě odjet za rodinou, i když jej od cesty všichni zrazovali. O pár dní později začalo v Maroku povstání, vedené generálem Frankem. K nepokojům došlo i v samotné Granadě, republikánští představitelé města byli zatčeni a popraveni. O týden později město definitivně ovládli falangisté (příslušníci španělské krajně pravicové strany). Letní sídlo rodiny Garcíů Lorků několikrát obklíčili a prohledávali policisté. Jednou ze záminek bylo například podezření, že zde básník skrývá nelegální vysílačku, kterou posílá zprávy do Ruska. Federico si uvědomoval nebezpečí, jež mu hrozilo, a s rodinou začal vymýšlet, kam by se mohl schovat. Nakonec si vzpomněl na přítele a básníka Luise Rosalese, kterého poznal v Madridu a jehož dva bratři byli uznávanými členy Falangy. I sám Luis byl falangistou, i když vždycky tvrdil, že ho k tomu dohnaly okolnosti. Básník se s ním spojil a domluvil se, že se může ukrýt u něho v domě v ulici Ángulo. Nakonec ho však ani tento krok nezachránil.

Dne 16. srpna si sem pro něj přišla policie, poté co byl ráno zastřelen jeho švagr Manuel Fernández Montesinos (starosta Granady a manžel Federikovy sestry Conchi) spolu s dalšími dvaceti devíti politickými zajatci. U Rosalesů byly ten den doma jen ženy, které odmítaly ukrývaného přítele vydat dřív, než přijde některý z mužů. Nakonec přišel Miguel Rosales, který všechny ubezpečil, že Federico je předvolán pouze k „podání vysvětlení“.

Nechává jej tedy odvést na stanici v ulici Duquesa, kde je Federico podroben výslechům. Fanatický vyšetřovatel José Valdés Guzmán jej nesmyslně obviní z toho, že je ruským špionem. Následně je vydán rozkaz k popravě. Miguel Rosales Federikovi narychlo opatřuje propouštěcí list. Když ho však donese na stanici, Valdés Guzmán mu oznámí, že García Lorca byl již převezen do provizorní věznice „La Colonia“, kde odsouzenci čekají na popravu, že je už nejspíše mrtvý a že vyšetřován bude i Miguelův bratr Luis Rosales, který „nebezpečného zločince“ ukrýval. Federico byl ale nejspíše do této provizorní věznice blízko vesnice Víznar, nacházející se 9km od Granady, převezen až 17. srpna, kde byl pak o dva dny později v olivovém háji zastřelen. Tak zní nejrozšířenější verze o tragické smrti, avšak poslední dny básníkova života, důvody jeho smrti i samotná poprava zůstávají rovnicí o mnoha neznámých.

Existují i jiné, možná konspirativnější teorie. V dokumentárním filmu s názvem Lorca, el mar deja de moverse (Lorca, když moře utichlo), který se dostal do kin v září roku 2006, odhaluje režisér Emilio Ruiz Barrachina doposud utajované informace, které shromáždili historici a básníkovi životopisci Ian Gibson, Miguel Caballero a Pilar Góngorová. Ti tvrdí, že se za vraždou skrývají rodinné spory ohledně majetku a homofobie a že původci všeho možná byli Federikovi bratranci z rodiny Roldánů.

Jiní badatelé se ovšem domnívají, že García Lorca přežil svou smrt. Spisovatel Fernando Marías napsal na základě této domněnky roku 1990 román s názvem La luz prodigiosa (Zázračné světlo), podle něhož natočil režisér Miguel Hermoso roku 2003 stejnojmenný film. Kniha i film vypravují příběh mladého negramotného pasáčka, jenž v červenci roku 1936 našel a zachránil poblíž Granady polomrtvého, vážně postřeleného muže. Když se pak po čtyřiceti letech pasáček vrátil do Granady, muže opět spatřil, jak žebrá na ulicích. Jisté indicie a náhodné události, ho nakonec přivedou k podezření, že oním žebrákem by mohl být Federico García Lorca.

No ano, možná jde skutečně o pouhou legendu. Možná, že nakonec Federico podlehl vábením Luny i Žebračky a vstoupil do svého snového světa, do magického kouzelného lesa, mezi mrtvé i jejich přízraky. A možná je to právě on, kdo nám nakonec ústy dřevorubce, jedné z postav Krvavé svatby, říká: „Svět je veliký. Všichni se na něj vejdou.“

Autor: Ilona Smejkalová, Foto: Martin Špelda