15.01.2017

Krvavá rozpolcenost mezi láskou a rozumem

Španělský básník a dramatik Federico García Lorca (1898–1936) se na scénu Národního divadla vrací po půlstoletí. Autorův pohnutý osud by sám vydal na divadelní hru – my se však vracíme k jeho textu, v němž se folklór mísí s avantgardou, tradiční svět svateb a nedotknutelných obřadů s vášnivostí okamžiku i nezachytitelnou láskou. V den sňatku opouští nevěsta ženicha a následuje Leonarda, muže, kterého miluje, bez ohledu na neúprosný zákon morálky a cti. Touha po pomstě žene svatebčany v čele s ženichem po stopách uprchlíků. Ženich i milenec krvavě hynou o svatební noci, tragédie končí nářkem žen nad mrtvými muži. Avšak my se ptáme dál – co ostatní postavy, jejich rodiče, prarodiče, sousedé? Vědí také, co to je šílená touha? Je láska pouze doménou mládí, nebo jsme každý z nás tak trochu opouštějící Nevěstou a zrazeným Ženichem?

Tříaktová hra členěná do sedmi obrazů je psána převážně prózou střídanou veršovanými pasážemi a lyrickými písněmi. Jednoduchý, až strohý děj se odehrává ve španělské vesnici. Na počátku textu plného symbolů, poezie a hudby stojí ovšem reálný příběh. Inspiraci k napsání Krvavé svatby bylo Garcíovi Lorkovi skutečné lidské drama, o němž se roku 1928 dočetl v deníku ABC16, tragédie andaluské nevěsty, jež ve svatební den utekla od oltáře se svým bratrancem – láskou z dětství.

V článku doslova stálo: Almeria, 24. 7. 1928, 13 hodin: V blízkém okolí jednoho statku v Nijaru došlo ke zločinu, spáchanému za mysteriozních okolností. Včera ráno se měla konat svatba dvacetileté dcery majitele statku. Ženich a další pozvaní hosté čekali v domě na začátek slavnosti. Když se přiblížila hodina obřadu a nevěsta nepřišla, zmatení hosté se zase rozešli. Jeden z nich pak našel osm kilometrů od statku zkrvavené, bezvládné tělo nevěstina bratrance, muže jménem Montes Cańada, 34 let. Zavolal pak na pomoc ostatní svatebčany, vracející se ze statku, mezi kterými byla i Guardia Civil. Ta objevila nevěstu s potrhanými šaty, jak se skrývá nedaleko místa, kde byl mrtvý nalezen. Nevěsta byla zatčena a přiznala se, že společně se svým bratrancem uprchla, aby podvedla svého ženicha. Útěk měl být proveden na koni, ale během útěku se před nimi náhle zjevil maskovaný muž, který po nich čtyřikrát vystřelil a Montese Cańadu zabil. Také ženich byl zatčen, ale odmítá jakékoliv spolčení se zločinem, jenž je doposud zahalen nejhlubším tajemstvím.

García Lorca povýšil reálný příběh do obecnější tematické roviny. Stravující milostná vášeň je tu osudovou silou, jíž se nelze vyhnout, jedině v ní jsou hrdinové autentičtí, věrní sami sobě. Jejich divoká láska v sobě nese tragiku neuskutečnitelnosti, neboť naráží na hradbu předsudků a společenských norem. Hrdinové nemohou nepodlehnout zakázanému vztahu, ani se nemohou ztotožnit s existencí, která jim nedovoluje plně žít. V neřešitelné situaci oba volí čin, který je zničí. Více než sociální stránka (která se například prosadila v dalším autorově díle, v dramatu Dům Bernardy Alby) převládá v Krvavé svatbě obecně lidské, osudové pojetí. Postavy – byť téměř archetypální (Matka, Otec, Nevěsta, Ženich, Sousedka) – zosobňují různé odstíny citů, vášnivá lyrika jejich dialogů se prolíná s dynamickou dramatičností a s předzvěstí nevyhnutelné katastrofy. Postavami Luny a Žebračky navíc vstupuje do hry i démonický, snový prvek.

Název tragédie v sobě obsahuje dvě slova, která svým spojením naznačují rozpor. Svatba – odvěký rituál, ve kterém dochází k prolnutí dvou lidských životů, je symbolem pro harmonii mezi mužem a ženou. Ve spojení se slovem „krvavá“ však tato událost evokuje cosi konfliktního a nešťastného. Krev má stejně jako její příznačná červená barva mnoho významů, jež jsou protichůdné, stejně jako je protikladný název tohoto dramatu.

Krev jako rod a původ, neboli „dobrá a zdravá krev, dobrý kořen“, živočišné spojení, vyskytující se v celé hře mnohokrát v různých obměnách, působí i jako zdvižený prst, memento. Krev jakožto genetická záležitost je zároveň podstatným elementem pro postavení člověka v andaluské společnosti, v níž jsou rodová čistota a čest postaveny ještě výš než bohatství. Krev je hybatelem osudů lidí, jejich veškerého jednaní a konání.

Je ale také symbolem smrti, boje a násilí (ve významu prolité životodárné tekutiny), či naopak symbolem života a vášně. Příkladem krve jakožto esence života je zase rozhovor tří dřevorubců, kteří hovoří o prchajících milencích. Muži rozvíjejí myšlenku, že je lepší se celé společnosti vzepřít, poslechnout svoji krev a podvolit se lásce a vášni, i třeba za cenu smrti. Ano, Nevěstě a Leonardovi vře v žilách krev vášní a touhou a Leonardo to své milé před její svatbou dokonce přímo říká. I ona ve svém vyznání používá pojmu krve. Je rozpolcená mezi láskou – krví – a rozumem. Láska či rozum, čistota, touha, svoboda, divokost, smrt… a osud. Krvavá svatba sice vyrůstá z bezprostředních španělských reálií a konkrétní doby, ale dotýká se nás možná víc, než jsme si ochotni připustit. I o tom by měla být naše inscenace v pojetí SKUTRu – režisérů Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského.

Autor: Ilona Smejkalová, Foto: Bára Prášilová