7.12.2016

SPALOVAČ MRTVOL: Rozhovor s režisérem Janem Mikuláškem

„Mám rád podivíny,“ říká režisér Jan Mikulášek. Jeho první režií v Činohře Národního divadla je Fuksův Spalovač mrtvol, který bude mít premiéru v půlce prosince na scéně Stavovského divadla.

V Národním divadle režírujete poprvé. V čem je to tu jiné – a v čem úplně stejné jako v jiných divadlech?
Čekal jsem, že se budu denně setkávat s národními vrátnými, národními techniky, národními uklízečkami. Že i kliky od dveří budou národní. Ale skutečnost je díkybohu jiná. Všude kolem jen milí, vstřícní a pracovití lidé. Tak jsem si docela oddychl. Zdá se, že jediné, co mělo skutečně národní charakter, byl můj strach.

V poslední době se věnujete autorským projektům a dramatizacím. Proč ne hry?
Je v tom určitý druh odpočinku a duševní očisty, protože zkoušení autorské inscenace vyžaduje docela jiný přístup, než když připravujete klasický dramatický text. Změna pracovního režimu je pro mě důležitá, jinak bych už asi divadlo nedělal. A myslím, že i pro herce je občas dobré si něco podobného vyzkoušet, autorský projekt na ně klade jiné nároky.

Co jim chybí?
Nechybí jim nic, problém je ve mně. Cítím se příliš svázaný.

Co naopak umožňuje inscenace „na téma“ nebo na základě nedramatického textu?
Být svobodnější. Sdělujete divákům něco přímo, bez vzdáleného prostředníka. Hercům taková práce pomáhá zbavovat se zbytečného psychologismu, víc se soustředit na obsah, myšlenku.

Spalovač mrtvol je jedna z nejpopulárnějších knih šedesátých let. V čem je aktuální dnes?
Životnost textu poznáte často tak, že vše, co se během zkoušení ve veřejném životě děje, nově se v onom textu nějakým způsobem zrcadlí. V tomto směru je Spalovač mrtvol svrchovaně živá literatura. Mluví o kariérismu, bezpáteřnosti, manipulaci, sebestřednosti, o ničivé síle ideologií, o hrozivé lidské prázdnotě, která se maskuje hezkými slovy.

Nebojíte se srovnání s filmem?
Rád bych, aby lidé konfrontovali naši inscenaci se svým čtenářským zážitkem, a ne se zážitkem filmovým. Ale to je asi nesplnitelné přání. Nicméně věřím, že po pár vteřinách naší divadelní interpretace lidé na filmovou podobu zapomenou. Pomůže jim snad nejen celkový výklad, obsazení, ale i scénografické řešení.

Inspiruje vás při práci osoba autora, v tomto případě velmi specifického?
Ladislav Fuks je pozoruhodná a kontroverzní postava české literatury. Vím, že mnoho lidí ho odsoudilo pro jeho servilní postoj vůči komunistickému režimu, ale i přesto je mi zvláštním způsobem blízký. Mám rád podivíny, lidi, co se straní společnosti, ale přesto usilují, aby byli společností uznáni. Jako autor mě přitahuje svou umanutou precizností, smyslem pro grotesknost. Používá prostý jazyk, ale skládá z něj složité a tajemné světy, podobně jako Kafka.

Jaké umělecké dílo vás v poslední době zasáhlo?
Film Humr řeckého režiséra Lanthimose.

Autor: Marta Ljubková, Foto: Petr Neubert