10.11.2016

PÝCHA A PŘEDSUDEK: Ironický výsměch lidským pošetilostem

Snad jí skutečně patří označení „první moderní anglická autorka“. Nechce se věřit, že Jane Austenová (1775–1817) náleží přelomu 18. a 19. století, že prožila dobu napoleonských válek a že desítky let před Ch. Dickensem, W. M. Thackeraym a sestrami Brontëovými vytvořila díla, ke kterým se dnes vracíme bez trapného pocitu, že z piety čteme takzvané velké dílo minulosti, v podstatě však značně ohlodané zubem času.

Jane Austenová se narodila roku 1775 v hrabství Hampshire, v početné rodině anglikánského reverenda George Austena. Měla šest bratrů a starší sestru Cassandru, která, jak svědčí stovka zachovaných dopisů, jí byla z celé rodiny nejbližší. Cassandra také namalovala její jediný doložený portrét. Činorodá, všestranně spokojená rodina obývala zchátralou faru spolu s několika žáky ze školy, kterou Austenovi ve svém domově zřídili. Otec rodiny vzdělával s žáky i své vlastní syny a i malá Jane díky osvíceným rodičům studovala (pravda, pouze tzv. dívčí školy); získala tak vzdělání kvalitnější než ostatní ženy v její době. Nadaná dívka, vyrůstající v inteligentním literárním prostředí, se ovšem učila i sama a spontánně, četla všechno a dychtivě. Poté, co byla uvedena do společnosti, vedla až do své smrti život, který se skládal z obvyklých zábav její společenské vrstvy: plesy, návštěvy známých, čas od času i pobyt v Londýně. Měla bohatě rozvětvenou rodinu a často pobývala u svých příbuzných, s nimiž si také vášnivě dopisovala.

Nežila ale ve vakuu ani v odtržení od okolního světa (sotva mohla nezaznamenat napoleonské války nebo francouzskou revoluci, když několik z jejích bratrů bylo důstojníky), ale jednoduše se rozhodla o těchto věcech nepsat. Jak sama jednou poznamenala: „Tři čtyři rodiny v obyčejné vesnici – to je jedinečný námět"! I když ctitelé v jejím životě nechyběli, neměla v lásce štěstí a stejně jako její starší sestra zůstala neprovdána. Po smrti svého otce pobývaly obě i s matkou u svých bratrů. V té době už byla Jane těžce nemocná. Zřejmě trpěla Addisonovou chorobou či tuberkulózou. Snaha vyléčit se ji vedla do Winchesteru, ale postup nemoci byl tak rychlý, že roku 1817 zemřela během dvou měsíců. Pochována je v místní katedrále. Nejstarší náčrty jejích budoucích slavných románů vznikaly již v průběhu 90. let 18. století. Janiny knihy samozřejmě vycházely anonymně – nicméně nejbližší rodina o jejím autorství věděla. Jestliže ve svém prvním díle Northangerské opatství (1798–1799, vyd. 1818) parodovala gotické romány Ann Radcliffové, opravdu ji proslavily až její pozdější práce výrazně odlišného charakteru: Rozum a cit (1795–1799, vyd. 1811), Pýcha a předsudek (1796–1797, vyd. 1813) či Emma (1815).

V centru jejich dění obvykle stojí mladá žena (nebo několik mladých žen), jejíž problémy jsou typickými pro mladé, svobodné ženy z vyšší vrstvy na začátku 19. století. Nutno říct, že tyto problémy většinou souvisejí s možností či nemožností dosáhnout společensky vhodného sňatku. Dnešním čtenářům se tento přístup může zdát naivní, ale pro tehdejší ženu ze středních a vyšších vrstev byl společensky přijatelný sňatek jediným způsobem, jak dosáhnout sociálních jistot a v podstatě si i udržet společenské uznání (pokud ovšem nebyla ochotná viset na krku příbuzným nebo se živit jako vychovatelka).

Tyto milostné problémy autorce slouží k výtečnému detailnímu popisu soudobé společnosti. Její pohled na popisovanou skutečnost je sice mírně satirický, ale nepřestává být laskavý, a přestože příběhy mají morální podtext, moralita vyplývá ze samotného děje – autorka nechává čtenáře, aby si ji našel, a nesklouzává k laciné didaktičnosti. S pronikavým pozorovacím talentem a bystrým smyslem pro absurdní situace sleduje různé charaktery, všímá si lidského chování a vyniká kousavou ironií. Vždyť už ve svých mladických literárních pokusech projevuje nelíčenou radost nad povahovými výstřelky a ráda je paroduje.

V pozdější tvorbě nahrazuje bujaré žertování spíš vtip, někdy tak vycizelovaný, že jej čtenáři možná ani nedocení. Výstřední komické postavy z raných prací však neopouští, pouze jim dodává na rafinovanosti, jako v případě pana Collinse z Pýchy a předsudku, v němž bravurně karikuje absurditu servilní nadutosti. Zajímavostí je, že téměř ve všech scénách se vyskytují ženy, zřejmě proto, že ona sama nevěděla, jak muži mluví v nepřítomnosti žen.

Ale bylo by krátkozraké vnímat její romány jen jako výsměch lidským pošetilostem. Na svou dobu přinášejí její romány i výrazné mravní poslání – arogantní postavy se znemožní, chamtivci neuspějí, bídáky stihne spravedlivá odplata (často ovšem jen v podobě hloupé manželky či ztráty majetku) a manželství pro peníze skončí téměř vždy nešťastně.

Stručně řečeno, Jane Austenová jako málokdo ve své době dokázala nahlédnout do lidské duše a svým literárním talentem vytvořila mikrokosmos tehdejší společnosti se všemi problémy, jež platí o lidské povaze.

A věřím, že bystrý postřeh a ironická komika jejích próz působí dodnes stejně živě jako v době, kdy tyto prózy (byť anonymně) vycházely.

Autor: Ilona Smejkalová, Foto: Patrik Borecký