2.11.2016

DOTKNI SE VESMÍRU A POKRAČUJ - Pojďme to zahrát ještě jednou

Při příležitosti blížící se premiéry nové inscenace Jana Friče DOTKNI SE VESMÍRU A POKRAČUJ vyzpovídal dramaturg Jan Tošovský autora hry, dramatika René Levinského...

Co tě na psaní baví nejvíc?
Na festivalu v Hradci Králové se mě herec Eliáš Jeřábek ptal, jestli píšu kvůli tomu, že chci někomu něco říct, nebo jestli jenom toužím po komunikaci, abych nebyl osamělej. Že jako nejde o to, co říkám, ale spíš že si hledám nějaký vztahy k lidem. A než jsem si to stačil rozmyslet, abych z toho nějak vybruslil, tak přišel režisér Honza Kačena a řekl, že divadlo děláme proto, abychom zjistili, kudy chodí víly. A já si myslím, že o tom to je – souhlasím s ním a píšu proto, abych zjistil, kudy chodí víly.

Jakým způsobem píšeš? Začínáš nějakým jednoduchým nápadem, nebo promýšlíš celý děj dopředu?
To je docela dobře vysvětleno v knize Jak nepsat divadelní hru od anglického kritika Waltera Kerra. Když to trochu zjednoduším, tak většinou se píše od nějakého pocitu, něco začneš psát a necháš ty věci žít. Nejhorší je, když víš, co chceš napsat, to je vždycky neštěstí. V případě Dotkni se vesmíru a pokračuj jsme vyšli z historky, která se stala Honzovi Fričovi s jeho prvním počítačem. Je to vlastně historka o sporu mezi posvátným a profánním, mezi tím, co někomu připadá hrozně vážný – v tomhle případě věda… Protože jsem v ní přes 25 let, tak vím, že je jedno, jestli seš vědec nebo třeba výpravčí, problémy jsou stejně vážné, ve výzkumáku jako na nádraží, nebo třeba mezi rybičkama v akváriu. Takže jsem začal od nějaké výchozí situace, nasadil jsem rybičky do akvária – v tomhle případě vědce – a ty si tam teď nějak žijou. A druhá inspirace vzešla z mého pobytu na katedře matematiky na Hebrejské univerzitě asi před deseti lety, kde jsem potkal Maju Bar-Hillel, a ta mi vyprávěla příběh matematika Ilji Ripse. Ten se v devadesátých letech pokusil dekódovat Boží vzkazy zašifrované v Tóře – a překvapivě jich tam našel celou řadu. To je další zdroj inspirace.

Píšeš pro amatéry i profesionály, činohru i loutkové divadlo, teď i pro film… Je v tom rozdíl?
Samozřejmě v tom rozdíl je. Já nenabízím hluboké přesahy, je to prostě řemeslo… je to stejný, jako by ses ptal truhláře, jestli skříň a židli bude dělat jinak. Prostě začneš a něco píšeš a musíš to nějakým způsobem vydlabat. Když mám kus dřeva, tak taky od začátku vím, jestli z něj má být židle, nebo skříň. Když píšeš pro osmileté děti, tak musíš psát jinak, než když píšeš film, kde nechceš mít tisíc záběrů mluvících hlav… Musíš vyplnit zadání. To není nic, za co by se člověk měl stydět – tvým úkolem je naplnit daný žánr. Samozřejmě se to někdy nepovede. Ale snažím se, aby se to aspoň přiblížilo a bylo to nějak snesitelné.

Zřetelným rysem tvých her je důsledná práce s jazykem – pracuješ s ním spíš po pocitu, nebo ho „konstruuješ“?
Úplně nevím, v čem je rozdíl. Máš nějakej cit pro jazyk, a tak ho konstruuješ tak, aby tvůj cit byl uspokojenej. Chceš, aby to nějak znělo, a zároveň, aby tvoje věty měly začátek, prostředek a konec. Pro mě je důležité psát v ruce – když píšeš na počítači, tak tu větu nemáš rozmyšlenou od začátku do konce, čtyřikrát ji překopeš a nic z toho. Různý lidi mají svoje triky, ten můj je jednoduchej – stačí psát v ruce. Jinak se uškrtáš a nikdy nebudeš hotovej. A vždycky jde nakonec taky o to, abys něco vydělal.

Jak bys nám jako autor představil hru Dotkni se vesmíru a pokračuj?
Mám za sebou se svým amatérským divadlem spoustu debat, kde se řeší, o čem to bylo, a vždycky říkám to samý – pojďme na jeviště a zahrajme to ještě jednou. Protože kdybych to uměl říct jednodušeji než v té hře, tak to tak řeknu a netrápím se několik měsíců psaním. Ta hra je pro mě nejjednodušší a nejpřímější způsob, jak něco sděluju, kratším způsobem to nedokážu. Takže jestli někdo chce vědět, o čem to je, tak ať na to přijde.

Autor: Jan Tošovský, Foto: Hana Smejkalová