27.05.2016

SEN ČAROVNÉ NOCI: Láska vždycky potrhlá je

Zahajovací zkouška. Čas, kdy se samotná inscenace nachází mezi snem a skutečností. Představy režiséra a inscenačního týmu poprvé doléhají k hercům a začínají se díky jejich umění zhmotňovat. Zatímco termín premiéry jim všem „pádí vstříc“.

Pozvání na první čtenou zkoušku SNU ČAROVNÉ NOCI 11. dubna přijal také překladatel Jiří Josek. Řeč se dle očekávání stočila k důvodům, jež ho vedly k oslyšení české divadelnické tradice, která Shakespearův „Středoletní noci sen“, jak by zněl doslovný překlad z angličtiny (A Midsummer Night’s Dream), převádí do češtiny jako „Sen noci svatojánské“. Jiří Josek připomněl všemi shakespearology světa nesčetněkrát traktovaný rozpor mezi nocí letního slunovratu z 23. na 24. června (ta by skutečně odpovídala noci před svátkem Jana Křtitele) a přímými časovými odkazy v textu, které děj hry zasazují na přelom dubna a května. Tedy do noci filipojakubské! Uvážíme-li nepatřičné křesťanské konotace, jimiž by apoštolové Filip a Jakub mohli ještě více zastřít název hry, ve které se to jenom hemží pohanskými obyčeji a kouzelnými bytostmi, jeví se nám Joskovo řešení jako nadmíru šťastné. Shakespearova noc je opravdu v prvé řadě čarovná.

Všechny kouzelnické triky, a že jich napříč staletími lidstvo vidělo, překvapují publikum v zásadě třemi základními efekty: 1. něco se nečekaně objeví, 2. něco nečekaně zmizí, 3. něco se změní v něco jiného (případně: něco změní své vlastnosti). Ony principy musel mít důkladně osvojeny i velký eskamotér Shakespeare, když svoji komedii založil na „kouzlu proměny“. Nejen skřítek Puk se této noci promění, v co si jen zamane. Jako mávnutím kouzelného proutku mění se zde totiž kromě fysis také lidská psýché.

Ti, co se milovali, se z rázu nenávidí (jako luna začne ubývat, sotvaže dosáhne úplňku); jiní velebí ty, kterými před chviličkou pohrdali. Zatímco v Romeovi a Julii vyzpíval ještě Shakespeare svůj úžas nad „fatální láskou až za hrob“, ve Snu, jež v mistrově tvorbě po tragédii veronských milenců bezprostředně následuje, vzbuzují přísahy nehynoucí lásky spíše nedůvěru, ba smích. Oč bližší je takový pohled dnešním „otevřeným“ či „tekutým“ partnerským vztahům.

Daniel Špinar, který Sen čarovné noci nazval na zahajovací zkoušce „snem každého režiséra“, zahlédl v Shakespearově textu možnost jít celou hrou s postavou Heleny (vlastně navzdory častým shakespearovským komentářům pokládajícím čtveřici milenců za „volně zaměnitelnou“). Helena, jíž v naší inscenaci ztvární Lucie Polišenská, má na začátku jedinou touhu: Vdát se! Cesta za tímto „životním snem“ mění se posléze v noční můru (samozřejmě zcela v žánru komedie). Vše zde totiž bude nahlíženo prizmatem zamilovaného člověka, jehož mozek slovy Shakespeara „je plný zvláštních představ, které jsou / nad chápání zdravého rozumu“. Že milenci nemají daleko k šílencům přece stvrzuje i české úsloví: „Jsem do tebe blázen!“

Dramaturg inscenace (a autor tohoto textu) nezastírá, že by rád strávil celé odpoledne ve scéně, kterou na první zkoušce představil výtvarník Henrich Boráros. V souladu s Shakespearovým athénským lesem, jenž je přece na hony vzdálen poklidné pohádkové mýtince při měsíčku (ne náhodou pokládá psychoanalýza les za symbol nevědomí), vytvořil fantazijní a nesmírně hravý, tj. ke hře herců inspirující prostor.

Ostatně plocha jeviště bude pokryta molitanovou drtí, jakou známe z gymnastických tělocvičen. Apel na pohybové, tedy vlastně komediantské herectví zde bude značný a jeho artistnost ještě vytříbí Radim Vizváry, jeden z nejvýznamnějších představitelů současného mimického umění, jenž se stal součástí našeho týmu.

Rafinovanost Shakespearovy komedie spočívá mimo jiné v tom, že se v ní vše vydává za sen až ex post (jako když se nálepkou „šílenec“ označí člověk, s jehož odklonem od průměrnosti si nevíme rady). Vlastně v řádu závěrečných slov: „Pokud jsme se vám nelíbili, / tak řekněte si, že jsme byli / jen přízraky, co se vám zdály, / zatímco vy jste tady spali.“ I tak u vás nejspíše přetrvá pocit, že to vůbec žádný sen nebyl. Proto bude bezpečnější, když se vám líbit budeme.

Autor: Milan Šotek, Foto: Petr Neubert