23.05.2016

TŘI SESTRY: Zůstat, nebo odejít?

Tři sestry. Olga, Máša a Irina. Nejstarší pracuje jako učitelka na gymnáziu, prostřední je nešťastně vdaná za učitele Kulygina a nejmladší touží po nalezení smyslu života i opravdové lásky. Skutečným snem všech tří sester Prozorovových je ale návrat do Moskvy. Do města, které si pamatují z dětství jako jediné místo, kde je možné být šťastný. Moskva je přece tak nádherná! Tak vzrušující! Tak… jiná! A tak Olga, Máša a Irina vytrvale touží po štěstí, které však ve svých životech nenacházejí.

Tři sestry. Tři tragikomické osudy. Rozvzpomínání se na staré časy a pocit, že život se dá naplno prožít pouze někde jinde. Skutečně? Takže – zůstat? Nebo odejít? Ze svého domu, města, kde žiji, z úmorné práce, z nefungujícího vztahu? Tři sestry. A třikrát stejná otázka: Zůstat, nebo odejít?

Tři sestry napsal Anton Pavlovič Čechov v rozmezí let 1899 až 1900, o rok později měly premiéru na jevišti MCHATu. Odehrávají se ve východoruském provinciálním městě v domě Prozorovových, kde žijí bratr a dvě ze tří sester. Začínají oslavou svátku té nejmladší, Iriny. Do vily přichází nový velitel baterie, podplukovník Veršinin, který nalezne s Olgou, Mášou i Irinou společné téma, šťastnou minulost v Moskvě. Andrej přivádí Natašu, svoji snoubenku a pozdější manželku. V domě velmi nepraktických a ve snech a iluzích žijících sourozenců dokáže tato žena získat takové postavení, že obě své švagrové, starou chůvu i svého muže terorizuje. O Irinu se neodbytně uchází směšný baron Tuzenbach a neúspěšně též divoký poručík Solený. Mášu, která je vdaná za profesora Kulygina, začíná sebevědomý Veršinin víc a víc zajímat. A starý doktor Čebutykin, jakýsi inventář Prozorovovy vily, celou tuhle podivnou rodinku pozoruje – pokud si zrovna někde tajně nenalévá stakan vodky…

Samotný příběh Tří sester není pro Čechova jako autora prvořadý. Těžiště výpovědi proto přesunul z vnějšího dramatického děje na vnitřní dění. Rozmluvy postav sice zároveň odhalují i jejich reálné vztahy – někdy až s nelítostnou krutostí – ale za pokusem o jakýkoliv kontakt se vyjevují úplný, faktický rozpad vztahů i lidská samota.

Řeč mužů i žen Tří sester je izolovaná, jejich dialogy jsou spíše přerušované monology, nikdo nikoho neposlouchá, vzájemná konverzace je rozbita do samomluv, a stává se tak i výrazem rezignace postav. Pasivita Andreje či neustálé vyrušování Soleného jsou až ilustrací nemožnosti komunikace.

Hra byla v době svého vzniku označena za „skutečné drama současného života“. Čechov byl ovšem bytostně přesvědčen, že napsal komedii či drama s komediálními prvky. Jako velmi bystrý pozorovatel se totiž nemohl zbavit myšlenky, že i sebesmutnější skutečnost a tíživá realita v sobě obsahují něco bizarně směšného, absurdního.

Ve Třech sestrách tak popsal tragikomickou snahu lidí osvobodit se z pout všedního, obyčejného života. Zachytil především vnitřní život jedinců, kteří nedokáží na svoji situaci nahlédnout nikterak pozitivně. Jeho hrdinové (především ovšem hrdinky) jsou nešťastní, pouze vzpomínají na to, co bylo, anebo se upínají k budoucnosti, s nadějí, že nastane radikální změna, která vyléčí bolesti jejich duší. Jejich utrpení pochází i z toho, že se zkrátka nemohou odhodlat utrpení déle (i dále) snášet.

Ano, v budoucnost doufají, po minulosti se jim stýská, a znamení přítomnosti jim zůstávají skryta, přítomnost je pouze přechodným mezidobím, časem vyhnanství.

Vzpomínky na to, co bylo, pocit, že jim život utíká mezi prsty, nesčetněkrát opakovaná věta „já jsem tak unavená“ (či „unavený“), neustálý nenaplněný sen o odjezdu do Moskvy a nemožnost jej uskutečnit. Příběhy sester jsou tísnivé a tragikomické i tím, že o podobě jejich životů se rozhoduje, bohužel, tak záhy, a navždy.

Čechovovy Tři sestry se hrály v Národním divadle pouze třikrát, v letech 1907, 1932 a 1955. V režii kmenového režiséra Štěpána Pácla se tak Olga, Máša a Irina vracejí po jednašedesáti letech na jeviště Stavovského divadla.

Autor: Ilona Smejkalová, Foto: Martin Špelda