6.11.2011

Zkoušíme Ohrožené druhy na Nové scéně

Petr Zelenka

V listopadu bude mít na Nové scéně premiéru nejnovější hra Petra Zelenky Ohrožené druhy, zábavná moralita o boji s nadnárodní farmaceutickou korporací, znovunalezení dávno ztraceného přátelství a mnoha podobách lásky. Hra se zabývá tématem vztahu umělce a reality, potažmo reality mediální. Kde jsou hranice toho, co ještě skutečný tvůrce může akceptovat a co už nikoliv? Jak se z propagační kampaně může stát aktivistický boj? I o těchto tématech hovoří Petr Zelenka v následujícím rozhovoru.

Právě dokončujete hru Ohrožené druhy, kterou v září začínáme zkoušet na Nové scéně ND. Ohrožené druhy asi v tomto případně nemají nic společného se živočichy…

Je to téma série fotografií hlavního hrdiny. Jmenuje se Jeremy, je to fotograf a fotí s oblibou lidi, kteří jsou nějak postižení, divní, slabomyslní… V širším smyslu jsou ovšem ohroženými druhy vlastně všichni, kteří v současném světě nemohou nic získat, pouze ztratit. Tedy celá mizející střední třída.

O hře mluvíte jako o „současné moralitě“. To není úplně obvyklé, řada lidí se vůbec takovým pojmům vyhýbá. Myslíte to úplně vážně, nebo je to trošku provokace? Nebo je moralit zapotřebí?

Teď jsem ve fázi, kdy píši druhou verzi a snažím se zbavit takové povrchní morálnosti verze první. Je potřeba mluvit o morálních imperativech, ale zábavně, samozřejmě. A jak se ukazuje, asi ne úplně doslovně, spíše oklikou. Tak, aby člověk nepoučoval. Ale je nutné o těchto tématech mluvit. Kde je zásadní dělicí čára mezi chováním nemorálním a morálním? Víme, že přijímání úplatků leží za tou čarou. Víme, že třeba investování na burze je trošku v rozporu s dobrými mravy, ačkoliv pod tohle se už nepodepíšou všichni. Ale ta hranice rozhodně není tak jasná jako dřív, kdy jste věděla, že v komunistické straně byste prostě být neměla. Něco tak jasného dnes neexistuje.

Vaše hra je o nadnárodní korporaci, která vyvíjí určitý lék a do střetu s ní se dostane skupina lidí, kteří byli původně najati, aby na tento lék dělali na reklamu. Jak vnímáte tuhle morálku přes funkci reklamy nebo médií vůbec?

Ano, reklama se změní v antireklamu. Boj ale vlastně pokračuje reklamními prostředky, čili hrdina na konci hry do toho systému zapadne. Jak se postupně seznamuje s tím, co reklama znamená, tak se mu v ní vlastně zalíbí, nakonec i v tom reklamním protestu se mu zalíbí, a zabydlí se v tom systému, protože ten se mu dostane pod kůži.

Vnímáte to tedy tak, že selháním může být i to, že používáte prostředky protivníka?

Ano, od 60. let je jasné, že kapitalismus umí zapracovat protest proti sobě do svého vlastního systému a využít ho. Když se prodávají trička s Che Guevarou před newyorskou burzou, tak je to absolutní cynismus, ale je to vlastně geniální, protože systém zlikvidoval odpor tím, že ho sám začal prodávat.

Antireklamu používá ke svému prospěchu…

Ano, to je princip známý od 60. let, kdy se v podstatě z revoluce proti systému stala tzv. kulturní revoluce, která byla ale původně myšlená jako mnohem širší hnutí odporu. Když se z něj stalo pouze kulturní hnutí, bylo to vlastně obrovské zklamání. No, a tady sledujeme něco podobného: člověk, který nikdy nedělal reklamu, si řekne, že to zkusí, rozumí se že pro dobrou věc. Potřebuje peníze na léčbu příbuzného. Reklamy nedělá ze zásady. Ale poruší zásadu a jde do toho. Zjistí, že reklamní svět je plný různých spletitých vztahů a zákonitostí, díky tomu naváže velice konkrétní vazby s určitými lidmi a rozhodne se, že tu reklamu nakonec dělat nebude. Ale mezi tím se dozví něco o tom produktu, o tom léku a začne proti němu bojovat, ovšem už s využitím reklamní strategie. A na konci ho ten systém odmění, získá velice dobrou pracovní pozici. Čili je to příběh západních levicových intelektuálů z 60. let aplikovaný na dnešek, na malou zemi, kde se všichni znají a kde všichni hodně pijou nebo kdysi pili.

Vy sám jste v reklamě pracoval?

Udělal jsem za život jednu reklamu, ale neustále mi někdo nějaké reklamy nabízí. A nevychází to, ne proto, že bych já nechtěl, ale proto, že ty takzvané nabídky nejsou nabídky, ale volání o pomoc z různých stran, od různých produkcí a reklamních agentur. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že tito lidé ze své podstaty nejsou schopni mi nabídnout práci, pouze na mne delegují část vlastní nejistoty. Když se naučíte rozpoznat, kdo vlastně co tak zvaně nabízí, proč to nabízí a o co sám usiluje, pak je to docela zajímavé.

Na druhou stranu ta hranice je velmi tenká a dneska těžko někoho odsuzovat, protože žijeme ve světě, který vypadá, jak vypadá…

Udělal jsem kdysi zásadní rozhodnutí – přerušil jsem kontakt s kamarádem, který dlouhodobě pracoval pro Sazku a přátelil se s vedoucími činovníky této organizace. Stalo se to zhruba před 15 lety, a já nevím, jestli to bylo dobré rozhodnutí. Prostě mi tenkrát připadalo, že si to zaslouží, že má očekávat takovou reakci, protože se dobrovolně dal na scestí a že já mám nejen na něco takového právo, ale že je to do jisté míry i moje povinnost. To je také téma hry – jakmile začnete poměřovat své jednání tím, co je morální nebo nemorální, přijdete zákonitě o přátele. Může se stát, že se rozejdete s kamarádem, se ženou… Jakmile budete důsledná, tak tyto vazby najednou začnou praskat.

Ale bude asi existovat celá řada lidí, kteří tohle vůbec nepochopí… Jak jste řekl na začátku - střední třída je ohrožený druh. Ti lidé musí něco dělat, musí pracovat, a každý opravdu nemá to štěstí, aby mohl být třeba uměleckým fotografem jako hlavní hrdina připravované hry a uživil se tím.

Ano, ale jeho vlastně zastihneme ve chvíli, kdy se tím už uživit nedokáže, protože doba je teď najednou velice tvrdá.

O politice se raději bavit nebudeme…

Politika je derivát byznysu. Není určujícím faktorem, ale odrazem. Já jsem v tomhle marxista, věřím, že politika je odrazem výrobních vztahů.

To si myslím taky a myslím si, že Marx měl asi v řadě věcí pravdu. Například jak popsal globalizaci, v době, kdy teprve vznikala síť železnic… Myslím, že žijemě v době, kdy se řada těch myšlenek nutně musí vrátit do společenské diskuse, protože globální kapitalismus se už stává tak dekadentním, že opravdu „požírá sám sebe“, jak předpověděl právě Marx.

Ano, jenomže protestujeme proti systému, jehož jsme součástí. Kapitalismus si dokázal přisvojit zásluhy za veškerý vědecko-technický pokrok, medicínu, komunikační nástroje… A my to všechno neustále používáme, včetně energií… Takže ten protest bude vždycky trošku směšný, protože kdokoliv může říct: no ty v tom ale jedeš také, ty to všechno využíváš, tak se odstěhuj na Novou Guineu do pralesa, když se ti to nelíbí…

Autor: Lenka Kolihová Havlíková, Foto: Hana Smejkalová