20.01.2016

MANON LESCAUT - Malá nezvalovská vzpomínka

Když se kdysi poprvé zkoušela v D 40 Nezvalova Manon Lescaut, byl zkouškám samozřejmě přítomen i autor, který měl řadu připomínek. V jednu chvíli pocítil Vítězslav Nezval potřebu poradit herci, nováčkovi souboru, jak by si on představoval recitaci některých veršů. Tu přítomný Vladimír Šmeral – v roli rytíře Des Grieux – přistoupil k Nezvalovi s ironickou poznámkou: „Mám za to, že bude lepší nic mu neradit – on je začátečník a mohl by vás poslechnout.“

To, že Nezval navštěvoval poctivě zkoušky, nesouviselojen s jeho autorstvím. Spíš s jeho posedlostí hlavní postavou, vždyť básník byl svou Manon uhranutý, už když ji psal. I zkoušení ho neobyčejně bavilo, fascinovaně sledoval Marii Burešovou, ztvárňující šestnáctiletou Manon jako přerostlé dítě, jež si hraje s nevěrou jak s hračkou; jako galantní koketku, něžnou provokatérku. Nezval se jejího výkonu nemohl nabažit: „Člověče, ona byla krásná. Na ulici před divadlem jí bylo ještě dvaatřicet, ale na scéně nikdo nepoznal, že jí není šestnáct. Ona byla doslovně blond až pod zákon.“

Avšak Marie Burešová nijak neexperimentovala, hrála Manon v intencích autorova výkladu. Nezvalova hrdinka byla opravdu mravně výš než Prévostova poběhlice. Nezval totiž Manon nekritizoval, nehodnotil. Nekázal. Jemu se divoká, nespoutaná a koketní Manon líbila. A tak proměnil Prévostův „hřích“ ve svůj obraz nevinnosti.

Bylo to tak trochu i jeho osobní téma, rozpor mezi věrností těla a věrností srdce. Dnes se často Nezval vykresluje jako poněkud lehkomyslný svůdce a záletník, ale jeho vnímání lásky bylo komplikovanější. Neuznával jednoduché černobílé vidění vztahů a život si ztěžoval hned několika stupni (prý dokonce celou hierarchií) věrnosti a nevěry. Iracionální? Možná.

Ostatně už od dob dospívání všechno iracionální Nezvala neobyčejně vzrušovalo a lákalo. Jako devatenáctiletý se v Třebíči zúčastnil Večeru hypnózy, na kterém se dokonce sám přihlásil na jeviště k hypnotickým pokusům. Do transu upadl tak dokonale, že o sobě začal vypravovat velmi důvěrné, intimní věci, takže ho hypnotizér byl nucen rychle přivést k vědomí: hlediště se totiž jeho osobní zpovědí náramně dobře bavilo. Od té doby Nezval věřil v hypnózu stoprocentně, zvláště když si uvědomil, že si nebyl vůbec vědom toho, co o sobě vykládal.

Byť byl značně korpulentní postavy, ženy jej vždycky zbožňovaly. A což teprve po napsání básnické sbírky Sbohem a šáteček, která se hned po vydání stala velmi populární. O tom svědčí i příhoda, která se Nezvalovi stala jednoho pozdního večera, když seděl se svými přáteli v kavárně Mánes. Byla plně obsazena a žila jako každého dne pestrou směsicí mondénních žen, jejich společníků a umělců nejrůznějších oborů. Zcela nečekaně přistoupila k Nezvalovi mladá, elegantní, velmi hezká žena a vášnivě ho políbila na ústa se slovy: „To je za Sbohem a šáteček!“ Nezval tím však nebyl okouzlen. O jejím polibku se nevyjadřoval nijak nadšeně – nikdy totiž nemiloval aktivitu žen. Toužil ženy dobývat, jinak raději unikal.

Dlouho se zdařile vyhýbal i sňatku, teprve roku 1948 se po dvaadvacetileté (!) známosti oženil s Františkou Řepovou, se kterou žil až do své smrti. Manželství vydrželo i přesto, že čtyři roky po svatbě poznal jistou Olgu Jungovou a z jejich milostného vztahu se o dva roky později narodil syn Robert.

Touha po ostatních ženách ho ale neopustila ani krátce před nečekaným skonem. Po skončení jedné slavnostní večeře s delegací zahraničních spisovatelů a po odchodu hostů zůstali ve spisovatelském klubu sami Marie Pujmanová, Vítězslav Nezval, Jan Pilař a tajemník Svazu čs. spisovatelů Vlastimil Maršíček. V komorní a skoro až intimní atmosféře náhle Nezval pozvedl číši na počest Marie Pujmanové: „Víš, Marie,“ řekl zjihle, „vždycky jsem tě obdivoval. Pro tvoji šlechetnost, ale hlavně pro krásu. A dodnes lituju, že jsem se s tebou nikdy nevyspal …“ „Ale to mi říkáš, Vítku, teprve až teď?“ usmála se Pujmanová, a aniž mrkla okem, decentně (i trochu smutně) jako vždy dodala: „Teď už je to doopravdy pozdě …“ No ano, Marii Pujmanové bylo tehdy už hodně přes šedesát let. A my bychom chtěli, aby se něco z té divoké, vášnivé a nespoutané, a přitom stále milující i milované Nezvalovy duše dostalo i do naší inscenace, do naší Manon!

Autor: Ilona Smejkalová, Foto: Patrik Borecký