27.09.2012

Režisér o Figarově svatbě

Figarova svatba je hra, jejímuž společensko-politickému dosahu žádná jiná nemůže konkurovat. Která jiná hra má na svém kontě tak velkou revoluci, jako byla ta francouzská? Žádná. A i když z historie víme, že pravda byla poněkud jiná, že Pierre Caron de Beaumarchaise byl rebel v mezích zákona a že hra je ve své podstatě milostnou, zápletkovou komedií a známe i mnohé další podrobnosti o intrikách na francouzském královském dvoře, přes to všechno nemůžeme nevnímat aktuální společenské filiace tohoto textu-mýtu. Evropa je ve své úpadkové fázi – možná podobně jako byla Francie před revolucí. Evropa postkomunistická zažívá tento úpadek ve specifickém podání – nová vrstva „majetkové šlechty“ si osobuje práva, která jí nenáleží, ale proti kterým se nelze bránit jinak než lstí a humorem.
Hra je hravým a ironickým zvoláním nesouhlasu s „nezaslouženými výhodami mocných“. Tak jsme přemýšleli, když jsme uvažovali, proč tuto hru nasadit na repertoár. A protože jsme v Česku skoro denně udivováni novými excesy nové šlechty, že už nám nezbývají ani oči pro pláč, ale snad pořád ústa pro smích a hlava k přemýšlení, i proto jsme chtěli, aby hra byla komedií, protože „smát se, znamená lépe vědět“, jak píše český klasik Vladislav Vančura.

Autor: Michal Dočekal, Foto: Martin Špelda