27.03.2016

Poselství ke Světovému dni divadla (27. 3. 2016)

Potřebujeme divadlo? Táží se tisíce zhrzených divadelníků a milióny znuděných diváků. K čemu nám je? V této době, kdy jeviště je tak nicotné v porovnání s prostranstvími měst a územími států, na nichž se odehrávají skutečné tragédie v reálném životě. Co pro nás znamená? Pozlacené portály, sametová křesla, omšelé kulisy, patetické hlasy - anebo naopak: černé boxy zbrocené blátem a krví s klubkem zmítajících se nahých těl. Co nám může říci? Všecko!

Divadlo může říci všecko. Jak žijí bohové na nebesích a jak živoří trestanci v podzemních kobkách. Jak vášeň povznáší a láska ničí. Jak je dobrý člověk k nepotřebě a vládne švindl, jak žijí lidé ve svých příbytcích a děti v uprchlických táborech a jak se navracejí do pouště, připraveni o své nejbližší. Divadlo může mluvit o všem.
Divadlo bylo a vždycky bude.

A teď, v rozmezí posledních padesáti, sedmdesáti let je ho třeba obzvlášť. Ze všech živých umění totiž jedině na divadle platí: od úst k ústům, z očí do očí, od gesta ke gestu, od doteku k doteku, od těla k tělu. Nepotřebuje prostředníka, člověka od člověka dělí jen průzračná vrstva světla – nezná jih ani sever, východ ani západ – nic než světlo proudící ze všech světových stran, volně dostupné každému – nepříteli i příteli.
Potřebujeme mnohotvárné divadlo.

A ze všech jeho četných a rozmanitých forem nejvíce ty archaické. Divadlo rituálních forem není protipólem divadla civilizovaných národů. Světská kultura se vyčerpává, tzv. kulturní informace nahrazuje prostou autentickou podstatu jevů a kontakt s ní.
Ale divadlo je otevřené. A vstup je volný.

K čertu s chytrou elektronikou, mobily a komputery! – Jděte do divadla, obsaďte přízemí i balkony, zaposlouchejte se do slov a zahleďte se do živých obrazů – před vámi je divadlo! Nepohrdejte jím a neignorujte ho ve svém uspěchaném životě.
Potřebujeme každé divadlo.

Jediné divadlo nepotřebujeme: divadlo politických her, divadlo politických intrik, divadlo politiků, divadlo politiky. Divadlo každodenního teroru – individuálního i masového, divadlo s mrtvolami a krví na náměstích a v ulicích metropolí i vzdálených provincií, divadlo rozehrávané mezi náboženstvími a národnostmi.

Anatolij VASILJEV
(Přeložila Vlasta Smoláková)


Anatolij Vasiljev
Anatolij Vasiljev se narodil 4. května 1942 v Rusku a je dnes jedním z nejvýznamnějších evropských režisérů a pedagogů své generace. Po studiích chemie v Rostově a vojenské službě začal v roce 1968 studovat režii na GITISu v Moskvě. Studium absolvoval inscenací hry Alexeje Arbuzova „Pohádky starého Arbatu“. V r. 1973 se stal pomocným režisérem ve MCHATu – nastudoval zde pod vedením Olega Jefremova inscenaci hry Osvalda Zahradníka „Sólo pro bicí“ a asistoval u dalších inscenací.

Jeho výrazný režijní talent se samostatně projevil po nástupu do moskevského Činoherního divadla K.S. Stanislavského: pro jeviště objevil urverzi hry Maxima Gorkého „Vassa Železnovová“, kterou uvedl pod názvem „První verze V. Ž.“( 1978) a dramaticky umocnil autentickou výpověď prvotiny Viktora Slavkina „Dospělá dcera mladého muže“/ Vzrostlaja doč molodogo čelověka“(1979). Další hru téhož autora „Serso – je mi čtyřicet, ale vypadám mladě“ nastudoval s postupně krystalizující skupinou „vlastních“ herců a uvedl ji na studiové Malé scéně Divadla Na Tagance.

Záhy získala mezinárodní ohlas Vasiljevova mimořádná schopnost pracovat s herci (kterou prokázal také jako pedagog GITISu) a odkrývat nové možnosti herecké komunikace, což dalo záhy podnět k založení divadelního studia laboratorního typu. Vasiljevova Škola dramatického umění se představila veřejnosti poprvé v prostoru Na povarnoj v listopadu 1987 uvedením hry Luigi Pirandella „Šest postav hledá autora“. S tímto i následujícím dílem školy od téhož autora – „Dnes večer improvizujeme“– vystoupilo divadlo na turné v řadě evropských zemí a Vasiljev získal renomé divadelního mága a pedagoga nového typu, které mu otevřelo cestu na zahraniční jeviště, festivaly a dílny, jež stále více preferuje před tvorbou „hotových„ inscenací.

Mezinárodní uznání si získal v r. 1992 inscenací Lermontovovy „Maškarády“ v Comédie Française a následující rok v Římě uvedením Pirandellovy hry „Ciascuno a suo modo – Každý podle svého“. Jeho inscenace „Nářek Jeremiášův“ byla v roce 1997 uvedena na avignonském festivalu a v Itálii a Německu, a získala ruskou Zlatou masku za nejlepší inscenaci a rovněž za nejlepší scénografii.

Autor: Anatolij Vasiljev / Vlasta Smoláková, Foto: Hana Smejkalová