13.11.2018

Dana Kloudová: Cirkus v divadle

Snový příběh o popletených milencích z Atén zaobalený do závoje nespočtu humorných, leckdy až groteskních situací, akcí i odkazů se téměř po dvaceti letech opět objevil na repertoáru Činohry Národního divadla, která tím obohatila, řekněme trochu nadneseně, povinnou klasickou dramaturgickou část na svých divadelních prknech. A přece se tentokrát nejedná o tradiční provedení komedie nejvěhlasnějšího britského dramatika. Řeč je o Shakespearově Snu čarovné noci.

Režisér inscenace (Daniel Špinar) se sice drží alespoň do určité míry předlohy, nicméně upravil si ji dost výrazným způsobem k obrazu současného divadla a společnosti vůbec. Vzhledem k použitým režijním variantám lze lehce nabýt dojmu, že cílil především na mladé publikum (starší divák zvyklý na zaužívané vyobrazení klasické Shakespearovy komedie se patrně může na některých místech cítit oprávněně zmaten). Inscenace byla sice velmi bohatá na vizuální složku (především hodně barev a světel), nicméně „tradiční“ verze v původním plném rozsahu se konzervativní divák nedočkal.

Odklon od zaužívaného standardu lze spatřit už v textu hry samotné. Namísto léta používaného a vyzkoušeného komediálního překladu E. A. Saudka nebo alegoricky bohaté varianty Martina Hilského byla vybrána poněkud prozaičtější, divadelně „účelnější“ verze Jiřího Joska. Krásný, snový i pohádkový název hry Sen noci svatojánské byl pozměněn na Sen čarovné noci. Daniel Špinar tím využívá jednu velkou výhodu neanglických předkladů Shakespearových her: zatímco anglický divák má stále k dispozici pouze originální verzi textu, českému divákovi je předkládáno několik verzí dramatikovy hry (v nichž mohou překladatelé reflektovat přirozený vývoj jazyka, který se od 18. století, kdy se objevily první české pokusy o překlad Shakespeara, přece jenom změnil). Již poněkolikáté (uveďme např. Hamleta ve Švandově divadle nebo Othella v Národním divadle) dal Špinar přednost tomuto překladateli. Je to snad proto, že Joskovy překlady mají promyšlené divadelní vidění a jsou na rozdíl od alegorických překladů Hilského více praktické pro divadlo? Nebo proto, že tato praktičnost vede k „věcnějšímu“, dramaticky dynamičtějšímu textu pochopitelnějšímu pro mladého diváka?

Zjednodušení jazyka nebylo jedinou úpravou, se kterou se divák setká. Tou nejmarkantnější bylo relativně rozsáhlé seškrtání samotného textu hry. Byly odstraněny někdy i celé pasáže, což mohlo vyvolávat v některých pozorných divácích, kteří hru tohoto slavného britského dramatika znají, dojem, že jsou o její část ochuzeni (podobně jako např. Tartuffe Impromptu! v režii Jana Nebeského). Na druhé straně tento počin umožnil tvůrcům zaměřit se pouze na ty části hry, kterými chtěli diváky oslovit.

Ve Špinarově inscenaci hraje hlavní roli zcela jasně popletená čtveřice mladých zamilovaných postav. Z ní pak ještě do popředí vystupuje komicky akční boubelka Helena (Lucie Polišenská), jež se zoufale snaží vdát. V porovnání se zbývajícími třemi postavami (Lysandr v podání Patrika Děrgela, Jiří Suchý z Tábora jako Demetrius a Pavla Beretová jako Hermie) promlouvá k publiku mnohem častěji. To s její nešťastnou láskou a zoufale nenaplněným snem provdat se však nesoucítí. Naopak, skvěle se baví, což ještě eskaluje při přeměně jejího svatebního snu v horor, který přijde po zmateném zásahu roztržitého Puka (Michal Kern). Na druhé straně ostatní postavy, které v jiných provedeních téže hry obvykle dostávají větší prostor, se zde příliš neuplatnily – jeví se jako alegorické, lyrické figury, které zapůsobí zejména vizuálně, tj. opulentním třpytivým kostýmováním (Pavel Batěk jako Oberon nebo Titanie Pavlíny Štorkové).

Scéna (Henrich Boráros) už neměla podobu řeckého městského státu a lesa s vysokou trávou, mechem a šustícím listím, kde by poletovali ptáčci. Naopak vypadala spíše jako jakési cirkusové šapitó bez střechy s velkou trampolínou uprostřed. Ta plní na scéně funkci vůbec nejdůležitějšího atributu. Ačkoliv se s ní po celou dobu vlastně nijak výrazně nemanipuluje, slouží jako víceúčelový prostředek ke zpomalení děje. Umožňuje jednak Pukovi provádět všelijaké cirkusové kaskadérské kousky (promyšlené využití talentu Michala Kerna jakožto šampiona ve skocích na trampolíně), a také plní funkci hnízda lásky. Toto využití vedlo k faktu, že se scéna během celé inscenace měnila jen málo. Uspořádání scény do oválu s poměrně velkorysým obvodem, dlouhé žebříky vedoucí na ochozy, které mladé postavy musely opakovaně rychle slézat a vylézat, nebo někdy až artistické skoky na trampolíně dozajisté vedly ke značné fyzické náročnosti pro herce.

Celou inscenací, což zcela oprávněně podtrhuje i scénografie, se vine motiv cirkusu. Zde je vidět zřejmá Špinarova inspirace Peterem Brookem, který ve své slavné inscenaci z roku 1970 používá rovněž různé akrobatické prvky, houpačky a klouzačky imitující toto prostředí. Postavou klauna, která má rozesmávat publikum (a že se mu to opravdu dařilo!), byl Kernův Puk. Z některých jeho artistických čísel se běžnému laikovi až tajil dech, někdy dokonce nabýval dojmu, že to musí skončit úrazem. Diváci si jeho Puka zamilují snad ihned a jeho gagy, které jsou prostoupeny celým představením, jeho oblibu ještě zvyšují. Snad jen někdy lze nabýt dojmu, že jich je až moc a někde se nehodí (zejména sexistické narážky po několika opakováních vyvolávají spíše pocit trapnosti, nevhodnosti nebo přinejmenším nudy).

Různé generace mohou mít na to ovšem jiný názor, zejména u té mladší lze očekávat, že se setkají s pozitivním ohlasem (což se během představení také dělo – zejména mladí návštěvníci reagovali opakovanými hurónskými salvami smíchu). Délka představení, jehož stopáž je hodina a čtyřicet minut bez přestávky, nevysaje divákovou pozornost, humor a smích s ním spojený z povedené komedie tak trvá leckdy až do poslední minuty. Zde vyvstává otázka - byl tento režisérský záměr se všemi jeho prvky snahou zalíbit se a získat mladou generaci pro divadlo? Nebo byl prostě jen inspirací v díle Petera Brooka a intencí přinést na českou divadelní scénu jiné provedení Shakespearovy komedie, jež se zde hrála už nesčetněkrát?

Kostýmy Lindy Boráros jsou rozvrstveny ve třech rovinách, přesně pasujících do tří rozdílných světů. První z nich představují čtyři zamotaní (ne)zamilovaní Atéňané, jejichž oděvy odrážejí, dá se říct, poněkud okoukaný městský vkus běžných mladých lidí. Aby vynikla bláznivost řemeslníků, kteří mají pobavit na královské svatbě, byli tito navlečeni do červených trikotů a elastických kamaší, na které se nabalovaly další přepjaté prvky (jako např. obří rudá srdce). Jediné postavy, jejichž kostýmy odrážely původní pohádkově snový ráz této Shakespearovy komedie, jsou Oberon s Titánií, elfové a jejich služebníci. Hustá hříva vlasů, která Titanii (Pavlína Štorková) sahala až po zem, a tělový kostým evokující nahotu lidského těla, dodávají této postavě přímo majestátní éterický zjev. To Puk připomínal až příliš věrně Gluma z Pána prstenů, což je zajímavé, poněvadž důvodů k asociaci této postavy s Pukem je pramálo.

Sen čarovné noci pod režisérskou taktovkou Daniela Špinara je inscenací mladistvou, osvěžující a vzhledem k cirkusové tématice i trochu bláznivou. Divák rozhodně nezažije „klasickou“ verzi obvykle hranou na velkých divadelních scénách. Lze ovšem očekávat, že tuto změnu ocení zejména mladší publikum.

William Shakespeare: Sen noci čarovné

Překlad: Jiří Josek
Režie: Daniel Špinar
Dramaturgie: Milan Šotek
Scéna: Henrich Boráros
Kostýmy: Linda Boráros
Choreografie: Radim Vizváry
Hudba: Ondřej Gášek

Psáno z představení dne 9. května 2018 v Národním divadle

Autor: Dana Kloudová