13.11.2018

Dana Kloudová: Obraz utopie současného světa

Současná hra o krásném bílém domečku, poklidné barbecue, rozšafných společenských konverzacích, prostě idylce, mohlo by se zdát. Ovšem velmi brzy se ukáže, že ten krásný, pohodový svět je jen bublinou, která za chvíli splaskne a nic hezkého po ní nezbyde. Hledání utopické idey bezstarostného, spravedlivého a šťastného současného světa přináší nejnovější inscenace Jiřího Adámka na Nové scéně Národního divadla nazvaná Nová Atlantida.

Je zřejmé, že první místo od začátku až do konce představení bezesporu zaujímá slovo, kterému autor svěřuje velkou moc (což u Jiřího Adámka jistě nepřekvapí). Po celou dobu (délka inscenace je lehce přes hodinu a půl bez přestávky) jednotlivé postavy promlouvají, aniž by vytvořily souvislý dialog. Mark Zuckerberg čte dojemný dopis své malé dceři, nejmocnější politici současného světa jako Donald Trump nebo Vladimir Putin rovněž předvádějí svůj rétorický talent. Prostor dostávají i vědci (uveďme Noama Chomského), populární osobnosti (vizionář Elon Musk) nebo redaktor WikiLeaks, zveřejňující tajné dokumenty (Julian Assange). Nezapomene se ale ani na neznámé, bezejmenné občany.

Všechny tyto postavy se postupně vyčleňují z davu, předstupují před publikum jednotlivě a mluví a mluví. Ukazuje se ovšem, že jejich horečnatá prezentace vlastních světonázorů může poměrně brzy začít selhávat v řečnické přesvědčivosti a sklouznout do verbální laviny plné frází a banalit. Chce tím autor snad poukázat na smutnou skutečnost, že slova mají daleko větší význam než činy? Divákovi, unavenému z nekončícího přívalu textu, se lehce stane, že jednoduše vypne a přestane (alespoň na chvíli) poslouchat. Není tohle prvotní znak rezignace?

Přestože slovo je nesporně dominujícím prvkem v celé inscenaci, provedení jeho efektu by nemělo ani zdaleka takový dopad bez obrazu (jakožto složky umocňující vliv mluvené řeči). Kdyby hra byla hrána v rozhlase, kde prostor obraz nedostane naprosto žádný, její účel by zůstal patrně nenaplněn.

Scénografie (Antonín Šilar) proto plní velmi důležitou úlohu – zprostředkuje dopad slova na diváka a zároveň má funkci zhmotnění typického idylického světa. Podoba scény evokuje pravý americký sen běžné středostavovské rodiny. Působí jako bublina, je čistá, nezaplněná drobnými rušivými prvky, chrání před drsností vnějšího okolí. Tato její na první pohled až příliš očividná jednoduchost má ovšem skrytý význam, a to navést přímo na myšlenku idylky jako zástěrky pro pravou tvář utopie dnešního světa (vzhledem k náročnosti textu samotného by se v labyrintu složité scény divák ztratil zřejmě úplně).

Na jevišti je pouze malý typizovaný dřevěný domek jako symbol pohody a bezpečí před nejistotou, dravostí a nepředvídatelností světa venku. Hned v úvodním obraze se na scéně sejde velká rozvětvená rodina s dětmi a přáteli, hodují na barbecue a při tom se vesele baví a povídají si. Z houfu se pak vždy oddělí jedna postava, aby promluvila (často není nijak zjevné, proč právě ona – což je ostatně jedním z mnoha proč, jež si divák během představení klade).

Text vyvolává často pocit zmatení. Už fakt, že postavy postupně vystupují z malého hloučku bavící se společnosti na slavnosti, předstupují před publikum a sólově promlouvají, přičemž na sebe jeden herec bere – podle měnících se jmen – postav hned několik, je jasnou ukázkou charakterové fluidity. Jelikož kostýmy ani vzhled herců nevyvolávají s Donaldem Trumpem, Vladimirem Putinem nebo Tomiem Okamurou žádnou přímou asociaci, divák se zejména na začátku ptá, v jaké souvislosti se najednou daná osobnost objeví. Mnozí diváci jsou zmateni možná ještě víc, když se ptají, kdo ten Zuckerberg vlastně vůbec je. Co je ale důležitější? Znát toho, kdo právě mluví, nebo jen vnímat, o čem se tu mluví? A není náhodou ještě důležitější, co se přitom děje?

Další otázkou, kterou si divák jistě klade, je to, kam se vlastně poděl příběh? Je v inscenaci vůbec ještě příběh, nebo není? Mluví se zde spíše o tom, jak by se společnost měla uspořádat, aby se alespoň částečně přiblížila ideálu, padnou i otázky o optimální politice, ale klasický příběh s katarzí nenacházíme. Nejsou zde ani náznaky příběhu konkrétní osoby. Objevují se pouze abstraktní kategorie (jako rodina, vzdělání nebo životní prostředí), které mohou naši dezorientaci ještě umocnit. Vizi lze zde ovšem snadno najít (např. vize současné Evropy, ztělesněná v promluvách hned několika postav). Nemohla by být tato vize pak oním hledaným příběhem? Nebo jakýmsi fragmentarizovaným příběhem o celé společnosti?

Inscenace evidentně tenduje k politickému divadlu, jehož faktická konkrétnost ovšem může diváka také zmást (což se mimochodem povedlo). V záplavě otázek, dezorientace a hledání odpovědí by možná inscenaci prospělo, kdyby se postavy nemusely tak explicitně pojmenovávat. Možná by bylo vhodnější, kdyby zůstaly jen anonymními symboly. Divák by se nemusel tolik ztrácet, necítil by se asociačně blokovaný jedinou konkrétní osobou.

Ačkoliv Nová Atlantida bezesporu není oním typickým absurdním divadlem, na něž jsme zvyklí, přesto lze v inscenaci alespoň drobné symboly absurdna vycítit. Už jen samotné barbecue vyvolává asociaci zahradní slavnosti z Havlovy stejnojmenné absurdní hry, ona zdánlivá idylka na oslavě působí někdy až nerealisticky, modelově a uměle (že to hraničí až s absurditou). Ve hře není ani ucelený příběh, postavy se spolu nedokážou domluvit a vlastně skoro nic nefunguje. Není to jasný obraz dnešní společnosti? Bylo záměrem tvůrců hledat v tomto nesmyslu nějaký smysl (a existuje vůbec, zeptají se s obavou možná někteří diváci)? Jako kdyby se pro danou inscenaci hodil oxymóron „absurdní realita“.

Herci, předstírající, že se náramně baví na rodinné sešlosti, nemají „přidělenu“ konkrétní osobnost – tou se stávají jen na několik krátkých okamžiků po vyčlenění z davu přeměnou v nějakou bytost, která si myslí, že světu může něco hodnotného říct. Nejsou typickými subjekty, jsou spíše jen objekty, které jsou zbaveny možnosti rozhodování a spíše připomínají jen jakési „ampliony“ na hlásání svých pravd. Pokud dospělí herci plnili funkci amplionů, děti, kterých se na jevišti pohybovalo docela hodně, zosobňují symbol budoucnosti: každá dospělá postava je zdvojena dítětem a je vlastně jeho pokračováním. Nedostaly vůbec žádný prostor promluvit, jen si po scéně volně pobíhaly a nikdo se vlastně o ně ani moc nestaral. Tato skutečnost vyvolává obavu, co bude s námi, když se o svoji budoucnost (kterou naše děti jsou) nezajímáme. Děti ovšem někdy pobíhaly až příliš neukotveně, zdánlivě bez důvodu a vzbuzovaly tím pocit nadbytečnosti na scéně. Někdy působily až jako rušivý element.

Všechny uvedené režijní záměry měly zřejmě publikum zalarmovat v tom smyslu, abychom si nemysleli, že jsme jedno velké zmanipulovatelné „stádo“. Abychom neplavali s proudem, ale používali svůj vlastní rozum při hledání onoho lepšího vytouženého světa, který ovšem možná vlastně neexistuje. Otázkou zůstává, jestli si tvůrci nedali za cíl zpracovat až příliš velké myšlenkové sousto, které „rozfragmentalizovali“ na drobné úlomky, jež spolu příliš nesouvisí – jako drobné korálky, které když se navléknou na provázek, tak zjistíme, že dohromady moc nepasují.

Všechny možné otázky, které diváka napadnou během představení, by se daly shrnout do jediného slova: proč? Proč tam není příběh? Proč postavy spolu nemluví? Proč tam jsou děti, které taky neřeknou ani slovo? Odpovědí by mohla být rovněž otázka – a není to vlastně jedno, když to stejně všechno není realita, ale jen jedno velké absurdno, utopie, nebo ještě spíše krásná, ale prázdná bublina?

Jiří Adámek: Nová Atlantida

Režie: Jiří Adámek
Dramaturgie: Jan Tošovský
Scéna a kostýmy: Antonín Šilar
Hudba: Marek Doubrava

Psáno z představení dne 21. května 2018 na Nové scéně ND

Autor: Dana Kloudová