13.11.2018

Dana Kloudová: Faust pro dnešní dobu

Mnohými přívlastky oplývá Goethův Faust: nehratelný (rozhodně ne na divadle!), příliš náročný a komplikovaný. Někoho by možná napadlo i: pro dnešní dobu zastaralý. Všechny tyto předsudky ale bourá nejnovější inscenace Fausta v Národním divadle od režiséra Jana Friče. Kdo zná tohoto nonkonformního tvůrce, jistě tuší, že to nebude jen obyčejná uspávající nudná jízda v klasicistních kostýmech.

Divák, jenž viděl Dotkni se vesmíru a pokračuj od téhož režiséra, mohl snadno vycítit jistou spojitost Fausta s touto Fričovou starší inscenací (hraje se od listopadu 2016 na Nové scéně ND). Na místě je otázka – nejednalo se o režisérskou faustovskou rozcvičku před dozajista náročnou látkou na inscenování, kterou Goethovo dílo rozhodně je? Vzpomeňme jen téma homunkula, jenž v Levínského hře vystupuje (ve formě umělého oplodnění a manipulace s lidským plodem). Rovněž i zde nacházíme do jisté míry ďábelskou postavu, kterou nehraje nikdo jiný než Saša Rašilov (pozdější Mefisto). Je to všechno pouze náhoda, jasně promyšlený plán, nebo důmyslná hra s divákovou pozorností?

Asi nejzásadnějším atributem, který se objevuje po celou dobu inscenace, je zhmotnění lidského hříchu. Tvůrci pochopili, že člověk je i v dnešní době tvor nedokonalý, toužící často nejen po zbytečných malichernostech, ale i po stěží dostupných, ovšem bombastických zážitcích. Doba je rychlá, a proto jí režisér přizpůsobil i zběsilost jízdy Fausta s Mefistofelem.

Divák má nepřetržitě pocit (zejména v první části), že se inscenací jako neviditelná Ariadnina nit vinou odkazy na zřejmé nešvary dnešní společnosti, která ale Fausta nepřivádí ven z bludiště (jak slibuje Mefisto), ale naopak do jeho hrozivých útrob. Na vážkách je divák hned na začátku: proč je Hospodinem žena (Pavlína Štorková)? Je to snad režisérův výsměch přebujelému feminizmu - proč by i Bohem nemohla být žena, když zvládne všechno?! Z jakého důvodu je postižená? Má to evokovat myšlenku, že takový nedokonalý svět s pokřivenými lidmi by nevytvořil nikdo s jasným rozumem? Anebo je to zkrátka odkaz k faktu, že génius ducha bývá paralyzován na své fysis jako proslulý fyzik Stephen Hawking (k němuž Štorkové kostým jasně odkazuje a jenž zemřel – shodou náhod – v den předpremiéry)?

Faust (Martin Pechlát) také není typickým vědcem či mnichem uvězněným kdesi v klášteře. I když jeho zjev zřejmě neměl vyvolat tuto asociaci, divák se neubrání jeho podobnosti s potrhlým drogovým dealerem z Pulp Fiction. Má žít i Faust, stejně jako on, mimo realitu dnešního světa? A na jaký „trip“ se to s Mefistem vlastně vydává? Postava Mefista (výtečný Saša Rašilov) je jasná, představuje uhlazeného italského mafiána, jenž jde bez jakýchkoli sociálních bloků jasně za svými cíli, neštítí se ničeho. Morálka, poctivost a slušnost jsou u něj jen prázdná slova bez obsahu. Největší přiblížení současnosti je ztělesněno patrně v postavě Markétky (Veronika Lazorčáková). Zde režisér docela trefně poukazuje na mladé ženy dnešní doby, které už nejsou plachá, jemná stvoření nesměle stojící v koutě. Fričova Markétka je sebevědomá, možná až příliš otrlá či nebojácná. Rozhodně ale pořád zůstává jemnější částí drsného „undergroundu“, který scénu začne s postupujícím příběhem zaplňovat. Humornou postavičkou je i Císař (Jiří Suchý z Tábora), snadno zkorumpovatelný policista, jenž se mění ve snadno ovlivnitelnou loutku.

Symboly ale nejsou vloženy jen do postav, mnoho z nich nesou i objekty. Tím nejvýznamnějším je kamion – kolik přestupků a zločinů je s ním automaticky spojeno, od pašování zboží přes obchod s lidmi. Neřestné scény našly na jeho půdě věrohodné místo své realizace.

Výrazným počinem je povýšení scény (Dragan Stojčevski) na rovnoprávné postavení s jazykem (v rámci vizuální dramaturgie se navíc uplatňují i multimediální prvky, jako například live cinema přenos z dění v kamionu). Po počátečním spočinutí v tichém zákoutí badatelny zapáleného vědce je divák šokován v nejlepším slova smyslu. Modernímu světu odpovídá i scénografické řešení situace. Žádný nudný kočár či vůz, celému jevišti dominuje skutečný obrovský kamion s plameny na kapotě, symbolizující jeho ďábelský původ. Vskutku vhodné místo pro zasazení temných, podvratných jevištních akcí. Jako doplněk k onomu neřestnému světu slouží všudypřítomné podsvětí s pochybnými živly. Neotřelou scénu trefně doplňují kostýmy (Linda Boráros), postavy jsou oblečeny adekvátně prostředí, ve kterém se vyskytují. Divočejší fantazie se ovšem projevila až ve druhé části, ve které byly kostýmy často dokonce zajímavější než děj samotný.

Jazyk ve Fričově inscenaci si zaslouží speciální pozornost. Goethův Faust nebyl psán pro dramatické účely a české překlady jsou navíc už hodně starého data. Tvůrci proto přistoupili k vytvoření nového překladu, kterého se velice úspěšně zhostil Radek Malý. Ten nepřekládal Fausta otrocky verš po verši (to by ani vzhledem k následné délce představení nebylo možné), ale přistoupil ke svižnému zkrácení, aniž by došlo k násilnému ohýbání jazyka nebo jeho snížení na úroveň buranského slangu. Ani veršovaná podoba textu nebránila jeho přirozenému plynutí či pochopení.

Pokud existují tři atributy, které se pro Fričovu verzi slavného Goethova díla proto hodí snad ze všech nejméně, je to zřejmě zastaralost, zkostnatělost a nuda. Bez výhrady to lze tvrdit především o první části, ve které se divák orientuje (i baví) velmi dobře. Situace se změní až ve druhé části, která se snaží divákovi přiblížit druhý díl faustovského opusu, jenž je sám o sobě komplikovaný, hůře srozumitelný a z toho důvodu i málokdy inscenovaný (vyhnul se mu i Otomar Krejča v roce 1997 při své slavné inscenaci Fausta v téže budově Stavovského divadla). Divák má najednou pocit, jako kdyby ztratil nit, která ho vedla celým představením, a tone v záplavě odkazů, symbolů a nepochopitelných narážek (což vede k pocitu, že představení se zdá najednou docela dlouhé). Nejzajímavější je až vykoupení Fausta, které vyvolává pocítění takových hodnot, jako jsou smíření, pochopení či odpuštění. Divák odchází s uklidňujícím pocitem, že po vší té obrazové smršti zažil něco, s čím se může identifikovat.

Nová doba žádá nové prostředky a tento požadavek platí i pro divadlo. Inscenace Jana Friče ho naplňuje bezesporu, aniž by však sklouzla na úroveň laciné podbízivosti divákovi.

Johann W. Goethe: Faust

Překlad: Radek Malý
Režie: Jan Frič
Dramaturgie: Marta Ljubková, Jan Tošovský
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Linda Boráros
Hudba: Jakub Kudláč

Psáno z představení 2. května 2018 ve Stavovském divadle

Autor: Dana Kloudová