13.11.2018

Magdalena Malinová: „Crazy“ Shakespeare pro teenagery

Činohra Národního divadla se rozhodla k 400. výročí úmrtí nejslavnějšího dramatika, jenž se stal téměř synonymem podstaty divadla – Williama Shakespeara –, uvést jeho nejpopulárnější komedii Sen noci svatojánské v přeneseném názvu Sen čarovné noci. Daniel Špinar není v režírování Shakespeara nováčkem: osobitým způsobem inscenoval už Hamleta ve Švandově divadle anebo Othella, kterého připravil ve Stavovském divadle již jako umělecký šéf Činohry ND.

Ve Snu čarovné noci, ve zkratce, autor popisuje příběh zamilovaných párů i jednotlivců bloudících lesem, jejichž toulání se střetne s kouzelnými bytostmi a partou přihlouplých ochotníků. Poetika Daniela Špinara razí tendenci vše změnit, text je inscenátory drasticky seškrtán na pouhou kostru příběhu. Skryté zrcadlení, lyričnost a magičnost příběhu je opomenuta, až se kouzlo shakespearovských veršů pomalu, ale jistě vytrácí. Postavy jsou vhozeny jako loutky do půlkruhové arény pokryté molitanovou drtí, trampolínou a obrovskými repro bednami. Jediný měsíc zářící z výše ve znamení bujaré noci zůstává přeživším poetickým symbolem. Špinarova režie překypuje odkazy na svět amerického showbyznysu a mainstreamovou pop kulturu – jako by čtveřice milenců vypadla z oblíbeného Muzikálu ze střední.

Představení začíná prologem na forbíně – jakýmsi svatebním šílenstvím, odrážející absurditu dnešního „svatebního průmyslu“. Do prologu vstupuje Helena (Lucie Polišenská) ve svatebním, doufajíc, že si ji chrabrý princ Demetrius (Patrik Děrgel) vezme za ženu. Postupně se k ní přidávají všichni herci odění do svatebních šatů, vyrušují ji z její upřímné zpovědi a dožadují se vstupu do obřadní síně, v níž chtějí být okamžitě oddáni. Zástup svatebčanů vede šéfka svatební agentury (Martina Preissová) s klasickými zoufalými průpovídkami žen středního věku, které měly nejspíš pobavit tu „dospělejší část publika“.

Daniel Špinar ustanovil Helenu hlavní hybatelkou celého děje. Až dětská naivita a otupělá upřímnost, kterou Lucie Polišenská Heleně vdechuje, připomíná hrdinky amerických filmů s plakáty s bílým pozadím. „Helena alias Bridget Jonesová - s rozumem koncích“ v nás vzbuzuje soucitný povzdech. Kromě „ošklivky“ Heleny a „intoše“ Demetria je na scéně druhý teenage archetypální pár v podobě hloupoučké barbie Hermie v podání Pavly Beretové a pubertálního floutka Lysandra. Po Rodrigovi v Othellovi či Ženichovi v Krvavé svatbě můžeme Patrikovi Děrgelovi Lysandra připsat na seznam dalších otravně ukřičených mladistvých, jimiž prokazuje neschopnost rozvíjet škálu svého hereckého projevu za hranice pohodlného.

Inscenace se nadále vyvíjí v tomto „crazy“ střihovém filmovém módu. Postupně se představují další kouzelné postavy. Polonahý a pozlacený Oberon toužící po překrásné Titanii, jejíž garde netvoří skupina víl, nýbrž skupinka kroutících se tanečníků. Tanečníci s Titanií tvoří líbivou choreografii, která symbioticky ladí s jejími zamilovanými proslovy. Oberona doprovází elf Puk (hostující Michal Kern), jemuž je dán největší prostor. Vyplňuje jej obdivuhodnými fyzickými etudami, z nichž jistě nejvíce zaujme číslo na trampolíně.

Skupina upachtěných ochotníků je v této inscenaci zaměněna za šílenou famílii, oblečenou do bizarních červených celotrikotů, kterouž vídáme ve známých telenovelách. Čtyřčlenná rodinka dostává na jevišti velikou příležitost, když nacvičuje okatě trapné vystoupení k poctě krále a královny. Výstup ve mně evokuje staré silvestrovské estrády, jež v tomto případě nešly přepnout. Když starý otec rodiny zhrouceně prohlašuje: „Já tady umělecky trpím“, působilo to víceznačně a autenticky.

Téměř všechny postavy postrádají jakýkoliv lidový či magický ráz a postupně se formují do sjednocené afektovanosti; zamilované verše athénských milenců jsou ledabyle vykřikovány na forbíně, jako dovětky k zdlouhavým fyzickým etudám s laciným sexuálním nádechem. Milenci s ostatními postavami se prakticky v jiné poloze neukáží, proto tyto scény vytvářejí dojem prvního plánu a pozbývají na originalitě. Aktéři se v aréně „plácají“ po povrchu plytké zábavy, která se po chvíli zdá neúnosně dlouhá.

Herci ze sebe fyzicky vydávají maximum, choreografie vedená jednou z nejvýraznějších a mezinárodně uznávaných osobností současného mimického divadla v Evropě - Radimem Vizvárym - působí vskutku náročně. Herci běhají po ochozu, šplhají po žebříku, předvádějí pár skoků na trampolíně, milenci se vtipně soukají do spacáků, kterými jsou vybaveni do temného lesa. Když přijde na boj mezi Lysandrem a Demetriem, ocitáme se v jednom díle Star Wars se světelnými meči, konečná veselice je po špinarovsku zakončena techno diskotékou.

Kladu si otázku, co vede ND k inscenaci tohoto velmi populárního titulu. Jaká je cílová skupina této moderní, radikální a pro mnohé „šílené“ adaptace jedné z největších klasik dramatického kánonu? Přeplněné hlediště pubertálních výrostků, pro které je návštěva daného představení školou povinná, si představení jistě užívalo. Soudím tak dle mohutných výbuchů smíchu a reakcí na plytké, prvoplánové a přeceněné sexuální vtípky a narážky, jimiž inscenace překypuje.

Sen čarovné noci ve mně nezanechal žádnou magickou atmosféru divoké svatojánské noci, ani mne příliš neprovokoval k promyšlení režijních případných rafinovaností. Špinarův pokus o přenesení klasického autora v moderní inscenaci zůstal pouze v zdlouhavém a špatně sestřihaném pop klipu.

William Shakespeare: Sen čarovné noci

Režie: Daniel Špinar
Dramaturgie: Milan Šotek
Scéna: Henrich Boráros
Kostýmy: Linda Boráros
Hudba: Ondřej Gášek
Choreografie: Radim Vizváry
Světelný design: Martin Špetlík

Psáno z představení 23. 4. 2018 v Národním divadle v Praze

Autor: Magdalena Malinová